† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5q
Starověký Egypt byl po několik tisíciletí pokládán za zemi, v níž přebývali bohové nejblíže lidem. Jejich mocná přítomnost, kterou usilujeme znovu nalézt, byla a stále zůstává zdrojem hloubky poznání a působí trvalou proměnu každého, kdo jde po jejich cestách. Toto je místo, které je bohům a bohyním Egypta zasvěceno – chrám země Kemet. Vstupte tedy v míru...
Úvodní text, který je současně hlavním článkem rubriky Kemetismus, naleznete zde; další články jsou roztříděny do jednotlivých rubrik:
Kemetismus – hlavní článek a dále obecné o kemetismu a o moderní praxi kultu
Texty – hlavní článek, dále překlady významných staroegyptských literárních skladeb a jiných původních textů
Studie – zajímavá odborná pojednání o stavěkém Egyptě
About – články "provozního" charakteru
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qAspekt kanonizace vystupuje nejvýrazněji na povrch v případě hieroglyfického písma, jež za dobu trvající více než 3000 let zásadněji nezměnilo svůj vzhled a zachovalo si náročnou a nepraktickou realistickou obraznost znaků, což mělo zásadní důsledky. I bez této obraznosti by fungovalo dokonale – to můžeme vidět na abstraktní kurzívě, která vznikla jako literární písmo užívané při psaní na papyrus. Při tesání do kamene se však Egypťané dále drželi obrázkového hieroglyfického písma. Zde byla jakákoli změna vyloučena. To platí i pro jazyk zachycený hieroglyfy: také ten v určitém stadiu ustrnul. Je pro to možné uvést mnoho důvodů a jeden z nich bezpochyby souvisí také s pamětí.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
(zpět na první část textu)
2. Písmo a dějiny
Aspekt kanonizace vystupuje nejvýrazněji na povrch v případě hieroglyfického písma, jež za dobu trvající více než 3000 let zásadněji nezměnilo svůj vzhled a zachovalo si náročnou a nepraktickou realistickou obraznost znaků, což mělo zásadní důsledky. I bez této obraznosti by fungovalo dokonale – to můžeme vidět na abstraktní kurzívě, která vznikla jako literární písmo užívané při psaní na papyrus. Při tesání do kamene se však Egypťané dále drželi obrázkového hieroglyfického písma. Zde byla jakákoli změna vyloučena. To platí i pro jazyk zachycený hieroglyfy: také ten v určitém stadiu ustrnul. Je pro to možné uvést mnoho důvodů a jeden z nich bezpochyby souvisí také s pamětí. Toto písmo zůstalo čitelné po celá tisíciletí: jazyku se lidé učili ve škole, a tím se vytvářela diachronní kulturní transparence, jež vzdělanému Egypťanu Hekataiovy doby umožňovala rozpoznat v náhrobních nápisech ze Staré říše své předky, identifikovat se s jejich životními zásadami a přinášet jim ve vděčné vzpomínce malou zádušní oběť, jež nemusela zahrnovat více než modlitbu a pár kapek vody.
Blízký vztah mezi hrobem a písmem je možné ještě dále ilustrovat a prohloubit. Právě v tomto směru egyptské monumentální hrobky zvlášť nápadně přesahují to, co bychom běžně spojovali s výrazy zádušní kult a kultura smrti v užším smyslu. Roli hrobek v egyptském světě je možné srovnat jen s našimi představami o umění, autorství a uměleckém díle. Toto srovnání se může zdát přehnané, objevuje se však – jak známo – již u Horatia, jenž knihu svých ód přirovnává k pyramidám, a tak se i Horatius zařazuje do literární tradice, jež koneckonců vychází ze samotného Egypta. V jednom naučení ze 13. století př. n. l. se totiž o velkých klasicích minulosti můžeme dočíst:
"Nepostavili si pyramidy z mědi se stélami ze železa, nezanechali po sobě dědice – děti, které by vyslovovaly jejich jména. Zanechali však dědictví v knihách naučení, která sepsali.
Z papyrového svitku si učinili kněze předčitatele, písařská paleta je milujícím synem, naučení jsou jejich pyramidami, rákosové stéblo je jejich dítětem, vyhlazená plocha kamene jejich manželkou. Velcí i malí jsou jejich dětmi, neboť písař je jejich vůdcem.
Jejich brány a paláce se rozpadly, jejich zádušní kněží odešli, jejich stély jsou zasypány, jejich hrobky zapomenuty. Jejich jména se však uvádějí spolu s knihami, které sepsali za svého života. Krásná je vzpomínka na jejich tvůrce: je trvalá a věčná."
Literatura se tu jeví jako pokračování či spíše překonání "kamene", monumentální architektury, jinými, duchovními prostředky. Je-li tu kniha srovnávána s hrobkou a kultem zemřelých, nevyzdvihuje se tím jen schopnost literatury stát se pomníkem- kniha jako skutečná a lepší pyramida, ale zároveň se hrobce připisuje jakási literárnost, jisté vlastnosti knihy. Metafory a přirovnání fungují vždy oboustranně, předpokládají nějaké kontinuum smyslu, nějakého společného jmenovatele, co se významu týče. Když někdo nazve Achilla lvem, vidí i ve lvu něco achllovského, hérojského. Když někdo nazve knihu pyramidou, znamená to, že i pyramida má pro něj v sobě něco "knižního". Společným jmenovatelem je v tomto případě uchování jména, nesmrtelnost v paměti potomstva. Také nápisy v hrobce se obracejí k potomstvu čtenářů:
"Ó žijící, vy, co jste na světě, úředníci a lidé na zemi, služebníci bohů, kněží wab i jejich druzi, každý písaři, který se chápeš palety, kdo jsi zběhlý v hieroglyfech ... Odříkejte obětní modlitbu, jak je zapsána, a obětní recitaci, jak ji říkali vaši předkové a jak vyšla z úst boha..."
Hlavní společný jmenovatel hrobky a knihy však představuje kategorie autorství. V jiných kulturách by paralelu mít nemohla. Kde jinde vystupuje pán hrobky jako "autor" svého hrobu a svého v něm zaznamenaného života? Hrobky byly zřizovány pozůstalými, někdy na základě dlouhodobých příprav a na podnět zemřelého. Nemůžeme je však rozhodně chápat jako orgány obsáhlé jazykové a obrazové tematizace vlastní osoby. Zde se právě setkáváme s oním zvláštním, "literárním" prvkem egyptské monumentální pohřební architektury.
Tato diachronní kulturní transparence, kterou se egyptská kultura vyznačuje, se zrodila z vědomí smrtelnosti a z touhy po nesmrtelnosti (nebo alespoň po delším životě). Nikterak nesouvisí s otupělým trváním, neschopností vývoje a pokroku v duchovní oblasti, se strnulým konzervatismem a tradicionalismem. Můžeme se ostatně ptát, zda některé jevy odbývané jinde jako zatuchlý tradicionalismus nevyrůstají rovněž z touhy zastavit čas, vytvořit široký horizont diachronní transparence a zasadit svůj vlastní život do tohoto rozsáhlého prostoru času a paměti.
Egypťané, s nimiž se setkal Hekataios a jichž se vyptával na smysl jejich zvláštního zvyku bydlet v hliněných chatrčích a nechat se pohřbívat v kamenných palácích a kteří dokázali, jak znamenitě jsou poučeni o sémantice spjaté po tisíce let s touto praxí, tito Egypťané žili v prostoru paměti zahrnujícím několik tisíciletí a ohlíželi se do minulosti, jejíž hloubka musela na Řeky působit pohádkově: vždyť o několik přesahovala hranici, kterou se Řekové, pokud pocházeli z aristokratických kruhů, svými rodokmeny snažili překročit do světa héroů a bohů. Egypťané oné doby museli být prodchnuti zcela mimořádným smyslem a vědomím minulosti, jehož základem byla kultura hrobek a jež bylo tedy rovněž odvozeno od smrti. N tomto vědomí minulosti bylo zvláštní, že se ona minulost ani po dlouhé době nestala něčím cizím. Proto také egyptské vědomí minulosti není dějinným vědomím v užším smyslu slova, dějinnost totiž znamená vždy odcizení minulosti. V tomto ohledu představuje starověký Egypt nejpříkřejší protiklad našeho vlastního zakoušení času. Curyšský filozof Hermann Lübbe je popsal jako smršťování přítomnosti. Svět, v němž žijeme, se množstvím inovací mění tak rychle, že přítomnost zastarává obratem ruky. Rychlostí svého zastarávání se smršťuje na pouhý okamžik. Toto smršťování přítomnosti potkává naši kulturu kvůli velmi intenzivnímu zabývání se minulostí. V muzeích jsou láskyplně uloženy celé hory odcizené minulosti. Výstavy věnované historii přitahují davy návštěvníků a historiografie je podle Lübbeho "na nejlepší cestě stát se bestsellerem". Právě onomu smršťování přítomnosti se kultura starověkého Egypta snažila ze všech sil čelit. Viděla by v něm symptom zachvácení smrtí. Stejně jako naše kultura hledá spásu v budoucnosti a snaží se ji přiblížit zintenzivňováním inovace, kultura staroegyptská spásu spatřovala v mytickém bezčasí minulosti, kterou spojovala se smrtí a záhrobím a již se snažila všemi prostředky zpřítomňovat v právě probíhající přítomnosti.
Odcizená minulost nevzniká tedy jen zintenzivňováním inovace, nýbrž také zánikem a odvratem. Když nějaká kultura, např. mykénská, zanikne, ve vzpomínkách se sobě odcizí a stane se věkem hérojským. Jinou formou, jak se odcizit minulosti, je rozhodnutí zříci se jí ve prospěch nového politického, sémantického a náboženského řádu, jako se Egypťané pozdně antické doby zřekli své minulosti a přijali křesťanství, nebo jako se křesťané vzdali judaismu. Obě formy odcizení minulosti jsou příznačné pro naši současnou situaci a oběma se Egypt úspěšně vyhnul. Příležitostí k přerušení kontinuity a zásadnímu zlomu bylo hojně. Stará říše zaniká koncem 3. tisíciletí a následujících 150 let je svědkem zrodu nového politického řádu a nového typu kulturní sémantiky. Nic nebylo nasnadě spíše než odcizit se této minulosti a v kolosálních ruinách Staré říše spatřovat dílo bohů či polobohů, podobně jako Řekové zdi mykénské kultury připisovali Kyklópům. Egypt se však vydal jinou cestou. Přes zásadní změny své kulturní sémantiky dokázal navázat na tradici Staré říše a nedopustil, aby se minulost stala neprůhlednou. Stejný úpadek se opakuje po prvních staletích 2. tisíciletí, tentokrát vyostřený ztrátou politické suverenity poté, co zemi ovládli "Hyksósové", západosemitští přistěhovalci z Palestiny. A přesto se Nové říši podařilo kulturu obnovit a zachovat i její kontinuitu. Když pak koncem Nové říše Egypt vstupuje do všeobecné krize pozdní doby bronzové a rané doby železné, během níž zcela zmizely mnohé říše a kultury, jako např. Chetité a Mykéňané, a znovu zažívá velké změny jak politické struktury, tak i vlastní kulturní sémantiky pod vládou Libyjců a Etiopanů, dochází k obratu k minulosti nabývajícímu téměř moderních rysů, který je možné chápat také jako reakci kompenzující radikalitu a rychlost změn. Ta je ovšem ve znamení identifikace, nikoliv odcizení.
Sajská renesance nepřináší ani muzealizaci minulosti v moderním smyslu, ani zachování kontinuity ve smyslu předchozích obratů k minulosti. Je obojím zároveň. Nyní se minulost dokonale kopíruje, vznikají sochy, obrazy a nápisy, jež jsou k nerozeznání od děl vzniklých v době Staré a Střední říše, staré texty se ve velkém stylu nejen opisují, nýbrž upravují se s veškerou filologickou dovedností, přičemž se z různých rukopisných předloh sestavuje závazný text, a celá kultura získává díky tomuto excesivnímu archaismu jakýsi kostýmní ráz, jenž bezmála připomíná egyptománii pozdějších dob. Obrat k minulosti nyní proběhl s větší programovostí a uvědomělostí. Člověk má pocit, že nastalá změna pronikla do vědomí a dala vzniknout nejen určité formě vědomí minulosti, nýbrž i dějinného vědomí. Lidé si uvědomují, že žijí v moderní době, jež se ohlíží za dlouhou minulostí. Hledí však na tuto minulost jako na klasickou dobu, z níž je možné čerpat vzory: zaniklá kultura se stává stylem, který vědomě pěstují, rezervoárem vědění a tvorby, které s nelíčenou vášní sbírají, studují, kopírují a na něž navazují. Právě v této době cestoval prý po Egyptě Solón a kněží mu vyprávěli dějiny Atlantidy. "Ó Solóne, vy Řekové zůstáváte stále dětmi," řekli mu prý. Máte krátkou paměť, neboť vaše záznamy znovu a znovu zanikají při katastrofách, jež postihují svět. Tito lidé si byli vědomi minulosti zahrnující několik tisíciletí, k níž se mohli obracet, a také jedinečného výkonu, že se jim podařilo tento obrovský prostor paměti zachovat navzdory všem katastrofám. Je to též doba, kdy Egypt navštívil jiný Hekataios, Hekataios z Milétu, muž z významného rodu. Vychloubal se prý, jak vypráví Hérodotos, v Thébách před Amonovými kněžími svým rodokmenem, který v 16. generaci končil u boha. Kněží mu ovšem dali co proto. Ukázali mu prý 345 soch, jež odpovídaly stejnému počtu generací velekněží. 345 generací a žádný bůh. Více než 10 000 let sekulární, exaktně chronologicky zaměřené a zdokumentované minulosti. Byl to samozřejmě omyl, více než sotva 3000 let není při nejlepší vůli možné v obrovském muzeu soch, hrobek, chrámů a pomníků, který se Egypt stal, dohledat. Avšak 10 000 let bylo číslo, které připomínali Řekům. S těmito 10 000 počítá též Platón, který je toho názoru, že díky moudrému zákonodárství se umění za tuto nesmírně dlouhou dobu nijak nezměnilo. To se vztahuje ke kanonizaci hieroglyfického písma, jež je v Egyptě považováno za součást umění, nikoliv gramatiky, a navíc ukazuje, že i při těchto úvahách se stále nacházíme v okruhu hrobek. Ostatně též Hérodotos spojuje s desetitisíciletou zdokumentovanou historií Egypta výrok, že se v tomto období nic nezměnilo, a to přesto, že slunce čtyřikrát během této doby změnilo svou dráhu. Údajně dvakrát po jistou dobu vycházelo na západě místo na východě. Ta tímto bájným vyprávěním stojí opět představa, že kulturní kontinuita byla zachována i navzdory velkým zlomům kosmického rozměru.
V těchto staletích mezi lety 650 a 350 se Egypťané, stejně jako písaři v sousedním Judsku, věnovali kanonizaci svých posvátných spisů. Zde vznikající kánon je však zcela odlišného typu, nekodifikuje zjevení, nýbrž určuje hranice, vnáší řád a striktní pořadí do širokého proudu tradice, jenž sahá rovněž hluboko do tisícileté minulosti a je úzce spjat s centrálním plánem smrti. Egyptská Kniha mrtvých má dlouhou historii, avšak konečnou podobu získává právě v průběhu těchto staletí.
3. Rituální konstrukce trvání
Ke kamenným monumentům náležejí na druhé straně také obřady s nesčetnými dlouhými recitacemi, v jejichž rámci získávají jak kamenné kulisy monumentů, tak rituální akty vysoce komplexní a tajuplný výklad. Rituály ztělesňují zcela jiné pojetí času než monumentální architektura: nikoliv neochvějné zachování, trvání beze změny, nýbrž změnu, pohyb a cyklickou obnovu skrze smrt. Ztělesněním posvátnosti, jež překonává smrt, zde není to kamenné, pevné, nedobytné a neochvějně spočívající, nýbrž to, co je světelné, nebeské a věčně v pohybu. Oba aspekty, neměnné trvání i nekonečná obnova, se navzájem doplňují a společně tvoří pojem času, který bychom mohli přeložit také jako věčnost. Jedná se o posvátný čas oproštěný od smrti, jenž svým pravým aspektem trvání popírá zanikání a svým aspektem věčného návratu popírá ustávání. Pomníky vytvářejí neměnnost, rituály nepřetržitost, ale teprve obojí dohromady je garantem spásy, jež je spatřována v překonání smrti.
Také rituální paměť je poznamenána tendencí zastavit a utlumit proměnu a i zde se jedná o zachování čitelnosti, komunikace a identity. Dosahuje se ho tím, že texty určené k recitaci zůstávají po celá staletí a tisíciletí nezměněny, a v případě, že je třeba vytvořit nové texty, se užívá jazyka textů starých. To je fenomén, který můžeme pozorovat na celém světě. V mnoha kmenových společenstvích jsou posvátné texty složeny v řeči předků. Také šamani komunikují v transu s duchy a bohy jazykem předků. Na příkladu Egypta můžeme vidět, jak tento princip funguje v praxi, kromě toho však máme explicitní popis a zdůvodnění, za něž vděčíme Řekovi, novoplatoniku Iamblichovi. Iamblichos píše, že Egypťané své starodávné modlitební texty považují za "posvátná útočiště" a nepřipouštějí jakékoliv změny. Zdůvodňuje tento přístup neměnností bohů. Posvátno se nemění, žádnou změnu tedy nelze připustit ani na úrovni symbolických forem, jež je zpřítomňují. Rituální paměť je tedy rovněž ve službách uchování určité identity, tj. struktury sounáležitosti. Zde se však jedná o ideu společenství, jež zahrnuje nikoliv potomstvo, nýbrž bohy a zemřelé. Aby spojení s tímto světem nebylo zpřetrháno, je nutné držet se striktně předobrazu daného bohy a jimi ustavených rituálních předpisů. Z pohledu Egypťanů se předobraz daný bohy artikuluje v kosmu. Obřady a recitace jsou dokonalou nápodobou kosmického života v cykličnosti jeho přirozených procesů, dne a noci, léta a zimy, hvězdných drah, záplav na Nilu, setí a sklizně, zániku a znovuzrození. Tato rituální mimésis má dvojí cíl: za prvé má svět lidí s procesy, jež jsou mu vlastní, zapojit do této posvátné cykličnosti kosmického života, aby i jeho zániku byla otevřena šance na znovuzrození (a to v Egyptě znamená především, aby bylo možné smrt překonat směrem k novému životu). Za druhé a kromě toho se zcela zřejmě jedná o to udržet samotný tento kosmický život s jeho cykličností v chodu a čas a jeho kalendářní řád nejen pozorovat, nýbrž především vytvářet. Rituální kalendář není prostým obrazem kosmu, nýbrž kulturní formou, jež má na kosmos zpětný stabilizující účinek. Za tím se, jak míní Iamblichos, neskrývá jen myšlenka, že bohové jsou konzervativní a nechtějí slyšet nic jiného než stále tytéž posvátné formule, nýbrž vědomí, že cyklická stabilita kosmu je neustále v ohrožení a úkolem rituálního opakování je ji stabilizovat, udržovat ji v chodu. Rituální institucionalizace permanence má kosmický význam, vytváří kulturní řád, aby byl udržen v chodu řád kosmický. Jedná se vskutku o kosmogonickou memoria. Svět je uchováván a připomínán, aby byl uchráněn neustále působící tendence k rozkladu, k ustrnutí, k entropii, k chaosu.
V oblasti rituálu se touha po ustrnutí projevuje fixací textů. V Egyptě se k těmto účelům již odedávna užívalo písma. Proto hraje hlavní roli v kultu i u dvora muž se svitkem, "kněz předčitatel", neboli hierogrammateus, jak jej nazývali Řekové, kněz, kouzelník, vykladač snů, rádce i věštec. Některé z těchto svitků se zachovaly – slouží jako opora paměti předčítajícího kněze. Písmo hraje v kultu zcela jinou roli než v rámci memoria kamenných monumentů. Tam písmo hovoří vlastní silou, je nositelem vzpomínky, jež má být udržována po tisíciletí. Proto nesmí být v systému písma nic změněno. V kultu se naopak užívá pouze mluveného slova. Písmo zde má výhradně pomocnou funkci jako médium a opora paměti. Pečuje o to, aby obřad proběhl náležitě a nenastaly žádné odchylky způsobené zapomínáním. Dochované texty ukazují, jaké síly či tendence k ustrnutí zde působily. Na jedné straně se vytváří určitá jazyková varieta, na níž se bude do posledku lpět, ačkoliv se odstup vůči mluvené řeči bude stále zvětšovat. Na druhé straně texty samotné se tradují po tisíciletí, i když příležitostně přibývají nové, psané však starým kultovním jazykem.
Oba diskursy, diskurs rituálů i monumentů, jsou poznamenány touhou po ustrnutí, utlumení proměny a zvratů, a tím i touhou po identitě. Jedná se o tutéž touhu, jež se v Izraeli projevuje kanonizací textů. Také kanonizace je ustrnutí, utlumení proměny, zamezení změnám. Nic nepřidat, nic neubrat, nic nezměnit. Iamblichovu charakteristiku egyptského zákazu inovace ve sféře komunikace s bohy musíme chápat jako komentář ke slavnému místu v Platónových Zákonech, kde se Platón mnohem obecněji věnuje všeobecně platnému, v zákoně zakotvenému zákazu inovace v oblasti všeho "músického umění". Platón zde nemá na mysli kult a rituály, nýbrž výchovu tancem jakožto nácvik krásných postojů (schémata). Stejně jako Iamblichos spojuje obřady s řečí, spojuje Platón tanec s ikonografií. Na tomto místě se snad nejnázorněji ukazuje, nakolik Řekové zakoušeli Egypt jako chronotop, místo s vlastním během času, a jakou roli při tom hraje princip kánonu – nic neubrat, nic nepřidat, nic nezměnit.
Zdá se, že v Egyptě schází kultura paměti, jež by byla nesena odlišujícím vnímáním minulosti. Možná je to i důvod, proč se v Egyptě nerozvinulo dějepisectví, jež by sahalo daleko do minulosti. Takováto kultura paměti vzniká, ať je to kdekoliv, zpravidla na troskách zaniklého světa nebo alespoň následkem výrazných zlomů v tradici a zkušeností krize. Jako příklad nám mohou posloužit Řecko v období řecko-perských válek, Izrael, resp. Judsko za babylonského exilu, Mezopotámie v době železné a mohli bychom jmenovat další. Podobných zlomů v tradici a zkušeností krize Egypťané jistě nemohly zůstat ušetřeni. Vypadá to tudíž, jako by masivní přítomnost památných staveb a přetrvávající opakované užívání starých monumentů v kultu nenechalo onu zkušenost trosek ve vlastním smyslu vystoupit na povrch. Egypťané patrně nikdy neseděli na ruinách zmizelého času a nehledali svou spásu ve vzpomínkách.
V Pozdní době se ovšem můžeme setkat s rituálem, který nepředstavuje jen inscenaci kulturní paměti, nýbrž oslavuje v nejdoslovnějším smyslu slova akt toho, co lze nazvat re-membering, opětovné spojení rozptýlených údů v živé tělo. Slaví se koncem měsíce choiak a v Pozdní době byl nejvýznamnějším egyptským svátkem. Sváteční období začíná znovu nalezením a balzamováním roztroušených údů zabitého Usira, jehož tělo je rituálně opět spojeno a oživeno, a končí Usirovým zmrtvýchvstáním (svátek "vztyčení sloupu džed") a nástupem Hora, jeho syna a mstitele, na trůn. Mýtus, z něhož svátek vychází a který v souvislé podobě vypráví teprve Plútarchos, je transpozicí kultu zemřelých do sféry makrokosmické a politické. Stejně jako rituál balzamování reintegruje membra disiecta neživého těla v novou jednotu, která má duši a je schopná života, obřady prováděné o tomto svátku reintegrují membra disiecta zabitého Usira v jednotu, jež představuje egyptskou zemi. Znovu se zde ozřejmuje, jak silně jsou egyptské formy kultury paměti a konstituce identity ovlivněny zkušeností smrti a touhou smrt překonat. Znovu sjednocené a v oduševnělou jednotu reorganizované tělo zabitého boha představuje symbol rituálně uskutečněné konečné podoby Egypta jakožto politického a kulturního celku. Dvaačtyřicet Usirových údů, které se během svátku sbírají, sjednocují a oživují, odpovídá dvaačtyřiceti egyptským krajům. Podle mýtu Sutech – Tyfón Usira nejen zabil, ale navíc jeho mrtvolu rozsekal na kusy a jednotlivé končetiny rozptýlil po celé zemi. Existovala přesvědčení, že každý kraj uchovává určitou část Usirova těla jako základní tajemství a posvátný předmět. K svátku choiak patřilo "procesí s kanopami", v němž personifikované kraje přinášely ve slavnostním průvodu pro ně typickou část těla v "kanopě" (váze s figurálně ztvárněným víčkem), aby tělo boha mohlo být znovu složeno dohromady. V příslušných textech se pak praví: "Přináším ti dvaačtyřicet měst a krajů, jež jsou Tvými údy, celá země je založena pro tebe jako místo tvého těla", nebo "dvaačtyřicet krajů je tvými údy".
Egypťané tedy Usirovo rozsápané tělo zpodobňovali jako mnohost krajů a obřadem sjednocení a balzamování Usira oslavovali zároveň jednotu, celistvost a neporušenost egyptské země. Tento obrat k politické sféře je, jak již bylo řečeno, charakteristický pro konečnou fázi egyptské kultury, kdy země ztratila politickou samostatnost a dostala se pod nadvládu nejprve Peršanů a později Řeků a Římanů. V této době se jednota, posvátnost a věčné trvání země zapřísahá v mnoha textech a obřadech. Toto hledání, sbírání a spojování, jež bylo každoročně oslavováno nejen obřady svátku choiak, nýbrž je smyslem mnoha dalších rituálů, a jímž se Egypťané neustále ujišťovali o ohrožené identitě a integritě vlastní kultury, bychom mohli shrnout anglickými pojmy "re-collection" a "re-membering", které odpovídají našim výrazům "vzpomínka" a "vzpomínat", avšak z etymologického hlediska ve svém základním významu znamenají právě "znovu sbírat" a "znovu spojovat". V případě tohoto sociopolitického obrazu těla se jedná o symbol náboženské, historické a politické jednoty Egypta. Usirovo tělo je tělem s vlastními dějinami, a právě tyto dějiny jsou během obřadu jeho opětovného spojení (re-memberment) připomínány (remembered). Usirova smrt a Horův nástup na trůn tvoří politický mýtus. Bůh Sutech neztělesňuje pouze kosmické, nýbrž i politické síly chaosu, Asyřany, Peršany, Řeky a nakonec Římany.
Zdá se mi mylný názor, že se jedná pouze o variantu rozšířeného vegetačního mýtu o umírajícím a znovu ožívajícím obilném zrnu. Samozřejmě i tento motiv náleží k základní podobě mýtu o Usirovi. Zcela jistě to však nebyla starost o klíčky setby a obnovu vegetace, jež tento mýtus a jeho sémantiku roztrhání a znovu spojení postrčila do středu staroegyptské kultury. Skrývá se za ním starost o přetrvání této kultury samotné, o překonání krize, jež je vykládána a oslavována jakožto rozervanost. V mýtu o Usirovi se od počátku jednalo spíše o dějiny než o vegetaci. Ze všech egyptských mýtů je tento mýtus nejdějinnější či nejpolitičtější, v jeho různých motivech a epizodách jsou vykládány a ustavičně se odrážejí historické činy králů. Obřady vztahující se k tomuto mýtu zdůrazňují v první řadě politicko-dějinný řád. V papyru Jumilhac, jednom kultickém teologickém traktátu z Pozdní doby, můžeme číst:
"Pokud budeme na tomto místě a v čase jim určeném zanedbávat Usirovy obřady, ... bude země připravena o své zákony, lůza ponechá své pány na holičkách a nebudou už nařízení pro lid. Když nepříteli, kterého máme před sebou z vosku, na papyru či ze dřeva, podle předpisů rituálu nesrazíme hlavu, povstanou proti Egyptu cizáci (´obyvatelé pouště´) a nastane válka a povstání po celé zemi. Lidé přestanou poslouchat krále v jeho paláci a země bude připravena o své ochránce."
V řecko-římské době se egyptská kultura jeví jako smysluplný celek, jež je stále více ohrožován zapomínáním a rozdrobováním. Na samém konci této kultury stojí text, jenž její zánik, definitivní zapomenutí a roztroušení tohoto officium memoriae líčí jako zánik světa. Podobně jako dnes mluvíme o konci dějin, tento text vypráví o konci obřadů a zániku kosmogonické memoria, jež zaručovala souvislost mezi kosmem, řádem a dějinami. Tento text je součástí Corpus Hermeticum. Předchází mu popis kultu a jeho obrazné funkce, jež má napodobovat nebeské děje na zemi a tímto způsobem "přitahovat" na zem kosmické blahodárné síly.
"A přesto nastane doba, kdy se bude zdát, že Egypťané se zbožností v srdci a ustavičnou oddaností marně ctili bohy, a všechno posvátné uctívání bohů bude zbytečné a neplodné. Neboť božstvo vystoupí ze země opět na nebesa a opustí Egypt. Tato země, kdysi sídlo posvátných obřadů, bude nyní připravena o božskou přítomnost. Cizáci zabydlí tuto zemi a veškeré kultu budou nejen zanedbávány, nýbrž, což je horší, pod hrozbou trestu zakázány. Celá tato přeposvátná země, vlast svatyní a chrámů, bude poseta náhrobky a mrtvými. Ó Egypte, z tvých obřadu zbudou jen bajky, kterým tvé děti později nebudou věřit, zbudou jen slova vytesaná do kamenů (...)
V oněch dnech se lidem život omrzí a přestanou obdivovat a uctívat kosmos (mundus). Tomuto celku, dobrému tak, že nikdy nic lepšího nebylo, není a ani nebude, bude hrozit, že zanikne, lidé na něj budou pohlížet jako na přítěž a pohrdat jím. Už nebudou milovat tento svět, nesrovnatelné boží dílo, tuto proslulou stavbu složenou z nekonečně dobrých rozmanitých tvarů, nástroj (machina) boží vůle, jež svou milostí bez závisti vlévá do svého díla, kde se v harmonické mnohotvárnosti vše hodné úcty, chvalořečení a lásky ukazuje jako jedno a všechno. Dají přednost temnotě před světlem a smrti před životem. Nikdo nepozvedne oči k nebi. Zbožného budou považovat za blázna, bezbožníka za moudrého, zuřivého za statečného a zlého za dobráka (...)
Bohové se oddělí od lidí – jak bolestné odloučení –, a na zemi zůstanou jen zlí andělé, kteří se smísí s lidmi a bídně budou násilím pobízet k nejrůznějším zločinům, k válkám, krádežím a podvodům a ke všemu, co se protiví povaze duše. V oněch časech už země nebude pevná a moře splavné, nebesa nebudou držet hvězdy v jejich oběžných drahách a ani hvězdy nebudou dodržovat své nebeské dráhy. Každý božský hlas nutně umlkne. Plody země shnijí, půda bude neplodná a samotný vzduch utichne ve skličující malátnosti.
To je stařecký věk světa: nepřítomnost náboženství (irreligio), řádu (inordinatio) a smyslu (inrationabilitas)."
Stařecký věk světa – to je jeho postiženost smrtí, jež je následkem přerušení obřadů, vymizení spravedlnosti a zapomínání. Nic než metafora zestárnutí neukazuje jasněji, že egyptskému chápání se svět ve skutečnosti odhaloval na základě zkušenosti smrti a touhy po trvalosti, nesmrtelnosti a životě. Textu musíme dát za pravdu v tom, že z kultury starověkého Egypta zbyly jen popsané kameny, a můžeme se radovat alespoň z toho, že jsme mezitím dospěli do stadia, kdy jsme nápisy schopni přečíst. Poselství těchto kamenů je jedinečným protestem proti smrti a snad nejvelkolepějším pokusem o její překonání, jaký kdy lidstvo podniklo.
Egypt je jistě extrémní případ. Ale pro tázání kulturologické thanatologie bude možná znamenat totéž, co pro Sókrata a jeho partnery v rozhovoru znamenal stát v otázce spravedlnosti: makroskopii, jež skrze zvětšení a zesílení ukáže struktury, které lze zobecnit a které by bylo možné předpokládat i tam, kde nevystupují na povrch tak zřetelně. Prozkoumat tuto oblast by bylo jedním z úkolů kulturologické thanatologie – kdyby jednou vznikla.
ASSMANN, Jan. Smrt jako fenomén kulturní teorie. Překlad Radka Fialová. Praha : Vyšehrad, 2003. 69 s. ISBN 80-7021-514-3. S. 41-69.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qNaučení muže synovi je jedna z knih moudrých rad do života, ve starověkém Egyptě velice oblíbeného literárního žánru. Její výjimečnost spočívá v tom, že autor záměrně z neznámých důvodů zatajuje své jméno. Naučení pochází z doby počátku Střední říše a tak jako ostatní soudobá literární díla vedle pokynů pro veřejný život vyzývá k loajalitě panovníkovi.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Naučení muže synovi je jedna z knih moudrých rad do života, ve starověkém Egyptě velice oblíbeného literárního žánru. Její výjimečnost spočívá v tom, že autor záměrně z neznámých důvodů zatajuje své jméno. Naučení pochází z doby počátku Střední říše a tak jako ostatní soudobá literární díla vedle pokynů pro veřejný život vyzývá k loajalitě panovníkovi.
(1) Začátek výchovného naučení, které sepsal muž svému synovi. Říká: Slyš můj hlas, nepohrdej mými slovy a neodvracej se od toho, co ti řeknu.
(5) Buď příkladem, aniž bys ovšem nějak přeháněl. Lenost nepřichází na moudrého člověka. Důvěru vzbuzuje mlčenlivý, jenž sklání záda. Znamenitý je ten, jenž dovede držet slovo. Využij (moci) slov dříve,
(10) než použiješ síly. Žádný násilník není připuštěn na (zasedání). Kdo skáče do řeči, sám se odhaluje (?). Ukvapeného člověka o radu nikdo nežádá.
(15) Vol slova, aniž bys překrucoval (jejich smysl). Zlý výrok škodí tomu, kdo ho pronesl.
Neodvracej se od boha, nýbrž ho cti a miluj jako (jeho) poddaný. On činí šťastným toho, kdo šíří jeho moc,
(20) neuspěje však ten, kdo ho zanedbává. Pro toho, koho si váží, má větší cenu než milión lidí. Je hrází pro toho, koho uspokojuje. Ten, kdo mu slouží, zbohatne: straní totiž tomu, koho si oblíbil,
(25) a zmírňuje jeho utrpení. Vyhne se mu potom byť jediný Renenutin den? Cožpak může získat den života (navíc) nebo ho snad ztratit? Mesechnet je jako na prvopočátku:
(30) nikdo nemůže změnit to, co je mu určeno. Pohleď, velká je přízeň boha, tvrdý je jeho trest a účinná jeho moc.
(35) byl jsem svědkem jeho slávy: jeho úděl ho nestihne předčasně. Z nevědomého činí znalce a z nenáviděného oblíbence. Dokáže, že prostý překoná mocného,
(40) že poslední se stane prvním. Kdo dříve nic neměl, je majetný. Kdo dříve měl jen ubohé políčko, vlastní nyní služebnictvo. Dopomůže k úspěchu tomu, jenž žádný neměl. Tomu, kdo trpěl bídou, patří nyní vesnice.
(45) Němého učí řeči a hluchému otevírá uši. K tomu všemu došlo během jednoho lidského života nezávisle na Renenutě. Ani Mesechnet s tím nic nezmůže –
(50) zbývá jí jen dále poskytovat dech jeho nosu. Budeš mít velký majetek, když prožiješ život podle přání svého boha. Cti krále Horního Egypta, chval krále Dolního Egypta!
(55) ... Kdo neměl žádné jméno, stal se ctěným. ... (Králova) moc překonává i moře. Asijci žijí ve strachu před ním.
(60) Hrůza z něho postupuje Puntem i ostrovy na severu. Bůh je pro něho spoutává. Kdo se k němu nepřipojí, najde smrt, kdo mu bude zlořečit, spočine v hrobě.
Neříkej lži o již vyřízené záležitosti –
(65) je zlé podávat svědectví dodatečně. ... Řeč je jako oheň a nezodpovědné pálí jako plamen. (Řeč zdobí) ústa mlčenlivého,
(70) zatímco žvanilovi přináší jen rozptýlení. Prospěšná je vlídnost, krásná je trpělivost. Odpovídej člověku znalému a služ nevědoucímu. Nikdo, kdo mluví ukvapeně, není prost (chyb). Ovládej se před tím, koho nemáš rád.
(75) Neposlouchej pomluvy a nevěř tomu, co se povídá. Jestliže odmítáš člověka, který žádá o radu, pak se to obrátí proti tobě (?). Není sobce, jenž by dosáhl cíle,
(80) člověk, jenž je schopen oběti, se však dočká úspěchu. Není netrpělivého člověka, jenž by nebyl bez nepřátel, slova přívětivého člověka obklopeného (jeho) stoupenci ovšem nikdo neumlčí. Jsi-li rozvážný, dosáhneš cíle:
(85) odpovídej proto promyšleně. Jediné (jasné) slovo je to, po čem touží zástupy. ...
Nevyhledávej spor, ale buď zdrženlivý při srocení lidí.
(90) Neodháněj od sebe dva navzájem rozlícené muže, neboť jejich spor se týká i toho, kdo ho chce urovnat. Člověk chce někomu jinému pomoci a sám se přitom stane jeho protivníkem. Klid má člověk, který ze sebe dělá hluchého
(95) a nic neříká. Člověk si sám vůči sobě vyvolává nenávist. Naproti tomu uspěje ten, jenž ovládne svá ústa. Z unáhlených slov vzniknou obvinění.
Překlad Břetislav Vachala. In: VACHALA, Břetislav. Moudrost starého Egypta. Praha : KPK, 1992. 175 s. ISBN 80-85267-28-4. S. 130-133.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qKdyž vezmeme v úvahu staroegyptské nazírání světa s jeho kvalitativně a metafyzicky rozdílnými kategoriemi bytí (vyjádřenými bohy), můžeme očekávat, že mýty, které pojednávají o vzniku tohoto světa, budou spíše vysvětlováním vztahů mezi těmito rozdílnými kategoriemi než pokusem o jednoduché fyzikální vysvětlení vzniku vesmíru. Myty o stvoření pojednávají o "vertikální" ontologii, která sahá od nejvýše postavených bohů vzdálených od fyzického světa přes božstva více méně zapojená do světa jevů až ke stvořením, která tento svět obývají.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Když vezmeme v úvahu staroegyptské nazírání světa s jeho kvalitativně a metafyzicky rozdílnými kategoriemi bytí (vyjádřenými bohy), můžeme očekávat, že mýty, které pojednávají o vzniku tohoto světa, budou spíše vysvětlováním vztahů mezi těmito rozdílnými kategoriemi než pokusem o jednoduché fyzikální vysvětlení vzniku vesmíru. Myty o stvoření pojednávají o "vertikální" ontologii, která sahá od nejvýše postavených bohů vzdálených od fyzického světa přes božstva více méně zapojená do světa jevů až ke stvořením, která tento svět obývají. To znamená, že mýty o stvoření vytyčují hierarchii bytostí od Božství neboli Absolutního Ducha až ke stvořením hmotným. Tato hierarchie však není v žádném případě statická. Je znázorňována jako následnictví bohů a božských jevů ve vesmíru, jehož výsledkem je projevení se světa takového, jaký známe. Vysvětlování spočívá v popisu představ zobrazujících vzájemné vztahy mezi bohy: představ vytvoření, zrození, spojení a rozdělení.
Tyto mýty o stvoření lze tudíž chápat přinejmenším dvěma způsoby. Na jedné straně zachycují ontologii, v jejímž rámci mohou být popsány vztahy mezi věčným světem bohů a časoprostorovým světem obyčejných lidí. Zvou nás tak, abychom nahlédli za fyzický řád do metafyzického, na kterém je tento fyzický řád založen a z něhož se věčně vynořuje. Kdyby činnost duchovních bytostí, které existují ve vyšších sférách, polevila, svět by se navrátil do svého původního prvotního stavu. Mezi časoprostorovým a duchovním řádem existuje neustálý a nutný vztah, přičemž ten první je zcela a naprosto závislý na tom druhém.
Na straně druhé, jelikož proces tvoření je vyzařováním věčného světla ducha do časoprostorové matrice, je tento proces něčím, v čem je prostorovost a časovost nutně obsažena. A to nikoliv "pouze na začátku", jak prostorovost a časovost chápe mýtus biblický. Mýty o stvoření popisují evoluční proces – evoluci převážně duchovních podmínek v předprostorové prostorovosti a předčasové časovosti. Jak tomu máme rozumět?
Pro starověké Egypťany, kteří se ohlíželi do vzdálené minulosti, byly podmínky existence v této minulosti zásadně odlišné od podmínek, které převažovaly v době starověkého Egypta. Čím dále do minulosti hleděli, tím se vesmír zdál být více vnitřním. Sama prostorovost se rozpouštěla do stále více vnitřní a stále více "tekoucí" modality, ve které prostě už neexistovaly žádné vnější opěrné body. Původní stav vesmíru byl zcela vnitřní. Neobsahoval nic jiného než duchovní bytosti, které ho tvořily a které vytvářely jeho odlišné kvality. Pokud byly tyto bytosti popisovány pomocí svého vnějšího aspektu (např. Re jako zdroj životodárného světla, Šu jako zářící duch naplněný světlem, nebo Šuova manželka Tefnut jako vlhkost), je nutno tento vnější aspekt chápat jako projevování se kvalit původně se neprojevujících. Jinými slovy: světlo, vzduch a vlhkost existovaly pouze v plně duchovní či božské podobě. Nebyly světlem, vzduchem či vlhkostí, jak je známe my, protože svět sám ještě nepočal existovat.
Stejně tak čas chápali starověcí Egypťané jako něco, co se směrem do minulosti stále více mění. Čas, podobně jako prostor, ztrácel svou vnější tvář. V daleké minulosti nebyl čas určován ročními cykly Nilu, slunce, měsíce a Síria. Dosud tyto vnější opěrné body nezískal a byl měřen pouze na základě vztahů v posloupnosti bohů, kteří vládli "nebeskému" Egyptu. Tento věk bohů byl nazýván Prvotní čas či Poprvé. Byl to "čas" předtím, než se objevil čas v pozemském slova smyslu. Takže mýty o stvoření vedle toho, že definují ontologii, stejnou měrou popisují i "metafyzickou historii". Tedy to, jak se Božství či Absolutní Duch vylévali do svého vnějšího projevení se. Tímto vyléváním přijímal prostorový a časový svět svou dnešní formu. Mýty o stvoření starověkých Egypťanů jsou proto zcela nepodobné současné vědecké kosmologii, ze které jsou vypuštěny všechny aspekty vertikální dimenze, a která – protože se pokouší vysvětlit vznik kosmu pouze na materialistických základech – je neschopná do sebe začlenit kosmos existující pouze na duchovním základě.
Ve starověkém Egyptě existovalo mnoho mýtů o stvoření. Právě tolik, kolik bylo kultovních center rozličných bohů. Zaměříme se na tři nejdůležitější mýty, které do značné míry působily jako archetypální modely, ze kterých byly ostatní mýty o stvoření odvozeny (např. mýtus Amona v Thébách) a které dohromady tvoří poměrně ucelený obraz o tom, jak byly chápány vztahy mezi světem projeveným a neprojeveným. Tyto tři kosmogonické mýty vznikly v kultovních místech tří bohů (Rea, Thovta a Ptaha), nacházejících se v Heliopoli, Hermopoli a Memfisu. Tyto mýty jsou většinou označovány jako heliopolský, hermopolský či memfidský mýtus o stvoření či kosmogonie. Je však třeba mít stále na paměti, že to, co je odlišuje, není ani tak skutečnost, že pocházejí z odlišných míst, ale spíše odlišné chápání mýtu vycházející z kultů rozdílných bohů. Každý z těchto bohů zastával v egyptském pantheonu určitou funkci, která se odrážela v pozici, kterou zaujímal v rámci pronikání božského do vnějšího světa. I když není možné stanovit přesné stáří vzniku jednotlivých mýtů, způsob jejich formulace a formální podoba určité datování umožňuje. První zmínky o heliopolské kosmogonii nacházíme v Textech pyramid pocházejících z období Staré říše, kdežto hlavním zdrojem vědomostí o systému hermopolském jsou Texty rakví z období Střední říše. Naše znalosti kosmogonie memfidské jsou opřeny o text pocházející z Pozdní doby, o němž se předpokládá, že je kopií zdroje pocházejícího z období Nové říše. Takže tyto tři mýty o stvoření, o nichž budeme uvažovat, pokrývají celou historii starověkého Egypta.
Je možno tvrdit, že každý z mýtů byl po určité časové období dominantní, ale to není to, proč jsme si je vybrali. Vybrali jsme je spíše proto, že každý z nich zdůrazňuje jiné aspekty mýtu stvoření, což prohlubuje jejich metafyzický význam. Heliopolská kosmogonie je zaměřena na počáteční akt božského definování sama sebe, který stvoření světa umožnil. Ale málo se zajímá o stvoření světa jako takového, spíše se zcela soustřeďuje na duchovní události, které stvoření předcházely. Naopak hermopolský mýtus klade důraz na způsob, kterým se božská tvořivá síla promítá do vnějšího světa. Opět si ale příliš nevšímá hmotné úrovně, zaměřuje se spíše na uspořádání přechodu z neprojeveného do projeveného. Memfidský mýtus se pak zabývá především vtělením božské látky do hmotné formy a věnuje velikou pozornost podrobnostem vtělení ducha do hmoty.
Hlavním protagonistou heliopolské kosmogonie byl Atum-Re, bůh spojovaný především se sluncem. Slunce pro starověké Egypťany představovalo, daleko více než kterýkoliv jiný kosmický objekt, soustředěnou moc nebeské oblasti. Hlavní postavou hermopolského mýtu je měsíční bůh Thovt, okolo nějž se celá tamější kosmogonie otáčela. Měsíc, který odráží sluneční světlo, může být považován za kosmické těleso, které odpovídá oblasti mezi nebem a zemí. Memfidské kosmogonii pak vévodí bůh Ptah, spojovaný především se zemí a oblastí hmoty. Tyto tři kosmogonie nelze tudíž považovat za vzájemně mezi sebou soutěžící či rivalizující, ale spíše za společně vyjadřující drama pronikání ducha do hmoty tak, jak probíhá ve třech odlišných oblastech. Pokud se na ně podíváme takto, tvoří všechny tyto tři mýty dohromady metafyzický celek odpovídající tomu, který můžeme nalézt v Upanišádách.
(pokračovat druhou částí článku)
NAYDLER, Jeremy. Chrám kosmu: starověká egyptská zkušenost Posvátného. Překlad Miroslav Krůta. Praha : Volvox Globator, 1999. 301 s. ISBN 80-7207-245-5. Kapitola Mýty kosmogeneze. S. 39-63.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qTento chrámový rituál se prováděl každý den ve všech božských kultovních komplexech a všech královských kultovních komplexech po celém Egyptě. Dosud nebyl nalezen úplný seznam epizod tohoto rituálu, avšak Berlínský papyrus (22. dynastie) poskytuje celkem šedesát šest epizod rituálu, který se prováděl pro Amona v jeho chrámu v Karnaku. V několika chrámech se dochovala nástěnná vyobrazení s doprovodnými texty zachycující několik epizod. Nejúplnější soubor (dvacet devět epizod) se nachází v šesti kaplích svatyně v chrámu Sethiho I. v Abydu (asi 1300 př. Kr.). Žádný zdroj však neobsahuje úplnou verzi rituálu. Tyto epizody pravděpodobně tvořily část původní, dosud nenalezené služební knihy. Následující překlad je zhuštěnou verzí epizod ze stěn kaple Re-Harachteje v chrámu Sethiho I. v Abydu.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Tento(1) chrámový rituál se prováděl každý den ve všech božských kultovních komplexech a všech královských kultovních komplexech po celém Egyptě. Dosud nebyl nalezen úplný seznam epizod tohoto rituálu, avšak Berlínský papyrus (22. dynastie) poskytuje celkem šedesát šest epizod rituálu, který se prováděl pro Amona v jeho chrámu v Karnaku. V několika chrámech se dochovala nástěnná vyobrazení s doprovodnými texty zachycující několik epizod. Nejúplnější soubor (dvacet devět epizod) se nachází v šesti kaplích svatyně v chrámu Sethiho I. v Abydu (asi 1300 př. Kr.). Žádný zdroj však neobsahuje úplnou verzi rituálu. Tyto epizody pravděpodobně tvořily část původní, dosud nenalezené služební knihy. Následující překlad je zhuštěnou verzí epizod ze stěn kaple Re-Harachteje v chrámu Sethiho I. v Abydu.
Vstup
Epizoda první – Říkání pro vcházení, aby byla odkryta tvář uvnitř paláce a kaplí, jež jsou vedle svatyně.
(Sethi praví k Atumovi: )
Přišel jsem před tebou, Velký, který následuješ mne, mé očištění na mých pažích. Prošel jsem kolem Tefnuty a Tefnut mě očistila. Vskutku jsem prorok, syn proroka tohoto chrámu. Nesmím váhat, nesmím se obrátit zpět. Jsem prorok. Přišel jsem provést rituál. Vskutku. Nepřišel jsem činit to, co nemá být učiněno.
Otevírání schránky
Epizoda třetí – Říkání pro uvolnění pečeti.
(Král přerušuje šňůrku, odstraňuje pečeť, aby otevřel dveře. Praví: )
Neboť jsem úplně odhodil všechno zlo, které mi příslušelo. Přišel jsem a přinesl jsem Tvé oko – Hore, tvé oko náleží tobě. Ó, Hore, jsem Thovt, který dal zdravé oko.
Epizoda čtvrtá – Říkání pro vytažení závory.
(Král praví Re-Harachtejovi: )
Prst Sutechův(2) se vymanil z oka Horova a to je v pořádku. Prst Sutechův se uvolnil z oka Horova a to je v pořádku. Je uvolněn z Usira, nemoc je uvolněna z boha. Re-Harachtej pro tebe obdržel tvá dvě péra, (tvé) pravé napravo, (tvé) levé nalevo. Ó nahý, oděj se, ó, zavinutý, zaviň se...
Vskutku, jsem prorok. Je to král, kdo mi přikázal spatřit boha. Jsem velký pták benu, který sídlí v Iunu.(3)
Uctívání boha
Epizoda devátá – Říkání pro vstup do Velkého místa.(4)
(Král praví k Re-Harachtejovi: )
Nechť bůh dlí v míru, nechť bůh dlí v míru, žijící duch, který bije své nepřátele. Tvé ba je s tebou, tvá moc je na tvé straně. Přivedl jsem ti, králi, pane Obou zemí, Menmaatre,(5) obdařený životem, tvůj živoucí obraz spojovaný s tebou.
Epizoda desátá – Říkání pro políbení země, položení se na břicho a dotknutí se země prsty.
(Král praví k Atumovi: )
Líbám zemi, má tvář je skloněna. Obětuji Maat jejímu pánu a obětiny jejich tvůrci. Není boha, který by učinil, který jsi učinil to, co jsi učinil ty, Re-Harachteji, a já neukáži svou tvář nebi, nedopustím se špatnosti a nedopustím, aby tvá milost byla jako milost jiného boha. Pozdravení tobě! Přinesl jsem pro tebe tvé srdce do tvého těla. Uložil jsem (ho) pro tebe na jeho místo.
Očisťování boha
Epizoda jedenáctá – Říkání pro očištění svatyně.
(Král k Atumovi: )
Jsem Hor, přišel jsem hledat své dvě oči. Nesmím dopustit, aby bylo daleko od tebe, Re-Harachteji. Atume, pane Velkého domu, který sídlíš v domě Menmaatrea,(6) pohleď na mě, když je nesu! Kéž přijdeš v míru! Vyhnalo všechny tvé špatnosti, neboť jsi je sestavil, Atume, otče bohů, který sídlíš v domě Menmaatrea.
Připravování boha
Epizoda třináctá – Říkání pro pokládání rukou na boha.
(Král praví k Re-Harachtejovi: )
Thovt přišel tě spatřit, má svou látku nemes(7) na krku, svůj ocas na svých hýždích. Probuď se, abys slyšel jeho hlas. Ó, pozdravení tobě, Re-Harachteji, s tím, co tvůj otec Atum tobě přisoudil.
Mé paže jsou na tobě jako Horovy, mé paže jsou na tobě jako Thovtovy, mé prsty jsou na tobě jako Anupovy.
Epizoda čtrnáctá – Říkání pro stírání masti medž.(8)
(Král k bohu: )
Přišel jsem a potřel tě mastí, jež vyšla z oka Horova. Kéž ovine tvé kosti, kéž znovu sjednotí tvé údy, kéž znovu sestaví tvé maso. Uvolní všechny tvé špatné tekutiny.
Epizoda patnáctá – Říkání pro snímání oděvu.(9)
(Král k bohu: )
Tvá krása ti náleží, tvá látka mar(10) je kolem tebe, Re-Harachteji, který sídlíš v domě Menmaatrea. Získal jsem pro tebe toto Horovo oko. Ozdob se jím. Patří ti tvé krása, patří ti tvé roucho, jsi bůh, ó, Re-Harachteji.
Odívání: vně svatyně
Epizoda sedmnáctá – Říkání pro odívání bílým suknem.
(Král k bohu: )
Ó, Re-Harachteji, vezmi si toto své zářící sukno! Vezmi si toto své krásné sukno! Vezmi si tento svůj šat mar! Vezmi si tuto svou látku menchet!(11)
Vezmi si toto oko Bílého Hora, vycházejícího z Nechenu, ve kterém můžeš zářit, ve kterém můžeš být velkolepý, v jeho jménu menchet, aby k tobě přilnulo, ve svém jménu idmej.(12)
Epizoda osmnáctá – Očišťování čtyřmi paletami natronu bed.
(Král k Re-Harachtejovi: )
Provádění očišťování čtyřmi paletami bed.(13) Tvůj natron je natron Horův. Naron Horův je tvým natronem, tvůj natron je natron Tvovtův a naopak, Tvůj natron je natron Sokarův a naopak. Jsi mezi nimi uznávaný. Recitovat čtyřiktát. Jsi čistý, jsi čistý, Re-Harachteji.
(Epizody devatenáctá a jedenadvacátá jsou říkání pro odívání zeleným a červeným suknem. Epizoda dvacátá a dvaadvacátá jsou říkání pro očišťování hornoegyptským a dolnoegyptským natronem.)
Epizoda třiadvacátá – Říkání pro předání širokého nákrčníku.(14)
(Král Atumovi: )
Sláva tobě, Atume! Sláva tobě, Cheprere, Jsi pozdvižen na stupních, stoupáš v benbenu, v domě benbenu v Iunu(15)
(Král žádá boha o ochranu Atuma a dovolává se Devatera.)
Ó, Veliké Devatero bohů, kteří jste v Iunu, Atume, Šu, Tefnuto, Gebe, Nuto, Usire, Eseto, Sutechu, Nebtheto, děti Atomovy, jenž obrací své srdce ke svým dětem v těchto jejich jménech Devíti luků,(16) nenechte ho obrátit se zády k vám, aby vaše jméno Devatera mohlo být vyslovováno. Kéž ochrání Atuma před jeho nepřáteli, a když bude ochraňovat, žádná špatná věc k němu nepronikne na věky věků.
Odívání: uvnitř svatyně
Epizoda sedmadvacátá – Připevňování dvou per na hlavě.(17)
(Král Atumovi: )
Skvělá koruna je na hlavě Atumově, který sídlí v domě Menmaatrea. Eset ji upevňuje na tvou hlavu, Sokar ji pro tebe zdobí a Re ji velebí, když tě činí vítězem nad tvými nepřáteli, neboť Atum je svatější než bohové a duchové. Tvá pera jsou na tvé hlavě, objevila se na tvém čele.
Epizoda osmadvacátá – Říkání pro předávání žezla vas,(18) berly, cepu, náramků a nákotníků.
(Král k Re-Harachtejovi: )
Dal jsem ti tvé Horovo oko, ovázal jsem pro tebe tvé kosti, způsobil jsem pro tebe, aby tvé údy rostly. Kéž dá dobu svého života v nebi a svou lásku v srdcích urozených(19) synům Reovým ...
Epizoda jedenatřicátá – Říkání pro odívání těla do látky nemes.
(Král k bohyni Hathor-Nebethetepetě: )
Bílé plátno přichází, bílé plátno přichází, když opustilo Nechen(20), plátno, do kterého jsou zavinováni bohové, v tomto svém vlastním jménu ozdoby.
Kéž oděješ Nebetheteper(21) ... Kéž ji ozdobíš, kéž přijmeš své postavení na jejích pažích, ve (svém jménu Bílá) z Nechenu, Nechbet, která pochází z Nechenu.
Epizoda třiatřicátá – Říkání pro navlečení znamenitého vlákna po tomto.
(Král k bohyni Iusaas: )
Její roucho je plátno, jež dostala Iusaas, která sídlí v domě Menmaatrea. Její roucho je látka idmej z rukou Taity(22) ... bůh přistoupil ke svému bohu, aby oděl boha v jeho vlastním jménu idmej ...
Eset je utkala, Nebthet je předla. Kéž učiníš, aby plátno zářilo v den Iusaas. Kéž zvítězíš nad svými nepřáteli.
Odchod
Epizoda pětatřicátá – Říkání pro zahlazení stop rostlinou heden.(23)
(Nápis praví: )
Thovt přichází, aby zachránil oko Horovo před jeho nepřáteli a žádný nepřítel, mužský či ženský, nevejde do této svatyně. Zavírání dveří Ptahem, zajišťování dveří Thovtem, zavírání dveří a zajišťování dveří zástrčkou.
Očišťování po odchodu
Epizoda šestatřicátá – Očišťování kadidlem nad plamenem, obcházení čtyřikrát.(24)
(Král k Atumovi: )
Vezmi k sobě oko Horovo, (jeho vůně k tobě přichází, vůně oka Horova k tobě přichází. Přednést čtyřikrát. Jsi čistý, jsi čistý).
Poznámky k textu
(1) Překlad a úvodní odstavec DAVID(OVÁ), Rosalie. Náboženství a magie starověkého Egypta. Překlad Hana Vymazalová. Praha : BB/art, 2006. 485 s. ISBN 80-7341-698-0. s. 339-346. Pro potřeby této stránky bylo upraveno členění nadpisů a jejich zdůraznění. Text je doplněn původními poznámkami; bylo ovšem provedeno jejich přečíslování a doplnění.
(2) Závora dveří je identifikována se Sutechovým prstem.
(3) Zde překlad používá řecké názvy ("velký fénix, který sídlí v Héliopoli"), které zde byly nahrazeny originálními názvy egyptskými.
(4) Velkým místem (palácem) je míněna svatyně.
(5) Jméno krále Sethiho I.
(6) Domem se míní panovníkův chrám.
(7) Tato látka se ovinovala kolem sochy a přinášela jí magickou ochranu.
(8) Král otírá zvláštní mastí hada urea na čela boha.
(9) Král odmotává oděv z těla boha.
(10) Další typ látky, jež měla přinést štěstí tomu, kdo ji nosil.
(11) Látka z drahé tkaniny. Je to slovní hříčka, neboť menchet znamená také "potentní", "výtečný" – a tyto vlastnosti měla látka přinést nositeli.
(12) Červené plátno. Všechny látky měly přenést na majitele zvláštní moc a schopnosti. Tato byla identifikována se vznětlivou kobří bohyní Vadžetou, a tedy měla boha ochraňovat.
(13) Zvláštní druh natronu, používaný k vykuřování boha, a tedy odstraňování jakýchkoli nečistot.
(14) Po oblékání a vykuřování byly bohu předány zvláštní šperky a insignie, jež mu dodaly další moc.
(15) Překlad uvádí lokalitu pod řeckým názvem Héliopolis.
(16) Nepřátelé Egypta.
(17) Dvě pera se připevňovala na korunu boha a přinášela mu schopnost zvítězit nad jeho nepřáteli, vládnout Egyptu a přijímat obětiny.
(18) Zvláštní žezlo symbolizující moc a vládu.
(19) V editaci překladu je použit nevhodný termín "patriciů".
(20) Překlad uvádí lokalitu pod arabským názvem el-Káb.
(21) Forma bohyně Hahory.
(22) Bohyně tkaní.
(23) Odchod kněze ze svatyně, pozpátku, čelem k soše. Když odcházel, zametal své stopy pomocí (neidentifikované) rostliny.
(24) Konečné vykuřování vně svatyně.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qNaučení pro Kagemniho je novodobé označení jedné z egyptských knih moudrých rad do života pocházející zcela jistě z doby Staré říše. V jediném známém exempláři je zachován jen její konec, proto není označována jménem autora (to se uvádělo vždy na začátku), ale jménem osoby, jíž je určeno – pozdějšího vezíra Kagemniho. Není ovšem jisté, kdo tento Kagemni byl; egyptologové většinou předpokládají, že by jím mohl být slavný vezír a mudrc Kagemni žijící na počátku 6. dynastie. Protože se ale text sám hlásí do doby přelomu 3. a 4. dynastie, je tato identifikace buď nesprávná, anebo (což je pravděpodobnější) bylo tomuto Kagemnimu naučení přiřčeno dodatečně proto, aby se zvýšila prestiž textu využitím Kagemniho věhlasu.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Naučení pro Kagemniho je novodobé označení jedné z egyptských knih moudrých rad do života pocházející zcela jistě z doby Staré říše. V jediném známém exempláři je zachován jen její konec, proto není označována jménem autora (to se uvádělo vždy na začátku), ale jménem osoby, jíž je určeno – pozdějšího vezíra Kagemniho. Není ovšem jisté, kdo tento Kagemni byl; egyptologové většinou předpokládají, že by jím mohl být slavný vezír a mudrc Kagemni žijící na počátku 6. dynastie. Protože se ale text sám hlásí do doby přelomu 3. a 4. dynastie, je tato identifikace buď nesprávná, anebo (což je pravděpodobnější) bylo tomuto Kagemnimu naučení přiřčeno dodatečně proto, aby se zvýšila prestiž textu využitím Kagemniho věhlasu.
...
(1) Bojácnému člověku se daří,
svědomitý je chválen.
Otevřeno je nitro královského paláce mlčenlivému,
všude je hodně místa pro spokojeného.
(5) Nemluv příliš,
vždyť už se brousí nože na toho, kdo vybočuje z cesty –
pomalu, ale přece!
Jestliže sedíš pohromadě s více lidmi,
zdrž se jídla, které máš rád:
(10) vždyť je to jen krátká chvíle požitku.
Chtivost je ubohá
a lidé si na ni ukazují prstem.
Číše vody uhasí žízeň
a řádné sousto zeleniny posílí srdce.
(15) Jedna dobrá věc nahradí všechno dobro,
stejně jako malá trocha nahradí množství.
Odpuzuje ten, kdo se stará jen o své břicho;
za chvíli zapomene,
ve kterém domě jeho břicho hodovalo své vášni.
(20) Jestliže sedíš s nenasytou,
jez teprve, až ho přejde chuť.
Jestliže však piješ s pijákem,
vezmi si a on bude spokojen.
Nevrhej se na maso, které je poblíž nenasyty,
(25) vezmi si, jen když ti dává.
Pak ho neodmítej – toto vede ke spokojenost.
Toho, kdo se u jídla chová vybraně,
se nedotkne žádné osočení.
K tomu, kdo je přívětivý ke slabému člověku,
(30) je i hrubec zdvořilejší více než ke své vlastní matce
a všichni lidé mu slouží.
Proslav své jméno
a sám ovšem mlč.
Jestliže budeš povolán (do vysokého úřadu),
(35) nechlub se mezi vrstevníky svou mocí.
Střez se vzdoru:
člověk neví, co se může stát
a co učiní bůh, až bude trestat.
Vezír si dal zavolat své děti,
(40) poté když dobře poznal chování lidí
a odhalil jejich povahu.
A nakonec jim řekl:
"Všeho, co je napsáno na tomto svitku,
buďte (všichni) poslušni, jak jsem řekl.
(45) Nepřestupujte to, co je stanoveno."
I vrhli se na zem
a četli to tak, jak bylo zapsáno,
a líbilo se jim to
více než cokoli jiného v celé této zemi.
(50) A chovali se zcela podle toho.
Když Veličenstvo krále Horního a Dolního Egypta Huni zesnul
a Veličenstvo krále Horního a Dolního Egypta Snofru se stal znamenitým králem v celé této zemi,
byl Kagemni jmenován správcem (sídelního) města a vezírem.
Překlad Břetislav Vachala. In: VACHALA, Břetislav. Moudrost starého Egypta. Praha : KPK, 1992. 175 s. ISBN 80-85267-28-4. S. 30-31.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qPevná pravidla týkající se zobrazování se vztahují na drobné hieroglyfy i na největší scény z chrámových stěn. Pro snazší rozpoznání je každý předmět nahlížen ze své nejcharakterističtější stránky a v případě potřeby rozčleněn na jednotlivé složky. Tento přístup prozrazuje mnohem víc než pouze snahu zobrazit co nejlépe svět a předat tak informaci druhému člověku. Aspektuální umění egyptských královských dílen usiluje s veškerou tvůrčí silou o to, aby své náměty učinilo věčnými. Výtvarná tvorba sama sebe přestává nazírat jako technický výkon a stává se náboženskou událostí na úrovni zrození, ať už jde o narození dítěte nebo o počátek hmoty.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
(zpět na první část textu)
Pevná pravidla týkající se zobrazování se vztahují na drobné hieroglyfy i na největší scény z chrámových stěn. Pro snazší rozpoznání je každý předmět nahlížen ze své nejcharakterističtější stránky a v případě potřeby rozčleněn na jednotlivé složky. Tento přístup prozrazuje mnohem víc než pouze snahu zobrazit co nejlépe svět a předat tak informaci druhému člověku. Aspektuální umění egyptských královských dílen usiluje s veškerou tvůrčí silou o to, aby své náměty učinilo věčnými. Výtvarná tvorba sama sebe přestává nazírat jako technický výkon a stává se náboženskou událostí na úrovni zrození, ať už jde o narození dítěte nebo o počátek hmoty.
V egyptském umění musí postavy žít, pokud mají splnit svůj účel a zabezpečit věčný řád v chrámech nebo věčný život majitele hrobky. Každá socha, každá rakev v lidské podobě, každý důležitý obraz byl rituálně zasvěcen tzv. otevíráním úst, při němž se kněží dotýkali jejich úst zvláštními rituálními čepelemi, aby jim umožnili dýchat a přijímat obětiny. Když byla podoba takto zasvěcena, mohla trvale žít a otevřít tak cestu mezi tímto světem a světem bohů; mumifikované tělo v rakvi, kultovní podoba boha, socha krále nebo zemřelého šlechtice, to vše byly bezduché předměty, které otevírání úst proměnilo v živoucí síly, nebo přesněji řečeno ve schránky pro neviditelnou a neuchopitelnou sílu, kterou nazýváme životem. Samotného sochaře bylo možno označit jako sanch, "ten, kdo přivádí k životu”, oživovatel. Moc přivádět k životu se nazývala heka a jedna z rituálních čepelí užívaných při otevírání úst se nazývala verhekau, "mocná silou heka”; s tímto jménem se znovu setkáváme v podobě kobry na králově čele, Verethekau. Jako tvůrčí síla se heka viditelným způsobem projevuje v umění, přičemž se řídí pevnými pravidly předávanými po staletí stejně pečlivě jako hieroglyfy. Principy tohoto umění lze nejlépe osvětlit na původních příkladech, přičemž v našem případě nám nejlépe poslouží zpodobnění samotné Verethekau.
Představme si ji nejdříve na základě slovního popisu: had s ženskou hlavou a ňadry kojí lidské dítě. První reakcí moderního čtenáře bude nejspíše nepochopení, pokud své vizuální představy obvykle vytváří na způsob fotografie. Naivně doslovná vnímavost nepřipouští hybridní, nesourodé podoby nebo vnitřně rozporné scény jako je had větší než člověk nebo zvíře s lidskou hlavou. Příšery jsme zapudili do okrajové oblasti bájí a obtížně pochopitelná seskupení jsme vykázali do bezpečí neskutečného světa fantazie. Podívejme se nyní na egyptské zpodobnění této nepředstavitelné scény. Starověký umělec, nezatížen předsudky doslovnosti, byl schopen vytvořit svůdný a přesvědčivý obraz beze stopy monstrozity. Had znázorňuje sílu vycházející ze země a vztyčená kobra s roztaženou kápí, připravená k útoku, představuje tuto sílu v akci, při obraně řádu proti chaosu. Zde krmí chlapce, kterého koruna a odznaky vlády určují jako panovníka, dítě bohů, které je samo o sobě pozemským zástupcem tohoto řádu. Umělec znázornil hada kojícího mužského jedince tak, že mu dal ženskou hlavu a ňadra, aniž by při tom porušil metaforický význam kobry nebo soulad scény. Zaměřil se na každou jednotlivou část těla, znázornil ji z nejvýraznějšího úhlu pohledu a pak složil jednotlivé prvky v jeden celek.
Metodu rozložení a opětného skládání používaly různé kultury v průběhu dějin pro vytvoření dojmu monstrozity. V egyptském umění naproti tomu kombinace navenek nespojitých prvků vytváří harmonický soulad bez viditelných přechodů. Staroegyptský umělec má neustále na mysli celkovou kompozici, každý prvek předkládá jako dokonalou jednotu a mezi prvky navzájem dodržuje náležité proporce; tímto způsobem se vyhýbá nesouladu, který bychom při navazování prvků, které jsou v přírodě odděleny, jinak mohli očekávat.
Řádka hieroglyfů na přívěsku jmenuje obě postavy: "dokonalý bůh Tutanchamon, milovaný bohyní Verethekau”. Proslulý král-chlapec vládl jediné desetiletí a zemřel ve věku pouhých 17 let, což je historická skutečnost, která umocňuje účin tohoto zobrazení. Bohyně zde ztělesňuje představu moci, která je jádrem faraónské představy o tomto a onom světě. Spíše než jako jméno vztahující se i na jiné bohyně se Verethekau objevuje jako samostatná bohyně, především na stěnách chrámů postavených ve Vesetu ve 14. a 13. století př. n. l., tedy v jednom ze dvou období, z něhož se v Egyptě zachoval větší počet chrámových staveb. Tyto scény ukazují bohyni s tělem ženy, což jí umožňuje svírat různá žezla, a s hlavou lvice, což ji ztotožňuje se lví silou, odvěkým symbolem moci nad nepřáteli. V nápisech se Verethekau objevuje již o tisíc let dříve jako jedno z označení pro sílu ochraňující panovníka a graficky zobrazovanou jako kobra tyčící se na jeho čele. Tato kobra může být ztvárněna do podoby čelenky a Egypťané ji zcela případně pojmenovali iaret, "zvedající se hadí bohyně”. V egyptologii se iaret obvykle překládá jako "ureus”, což pochází z řecké verze pojednání o hieroglyfech, které ve 4. století n. l. sepsal Egypťan Horapollo. Jiné řecké texty překládají iaret prostě jako basiliskos, "královská koruna”.
Ze všech různých jmen pro kobří čelenku je Verethekau zdaleka nejsevřenější; intenzitu významu lze pouze nedokonale přeložit jako "bohyně velká silou heka”. Slovo heka označuje sílu a energii, skrze níž došlo k prvotnímu rozvinutí stvořeného světa a z níž tento svět stále čerpá svou posilu. V egyptském podání cesty slunečního boha v bárce napříč nebesy a podsvětím doprovázejí slunce Rea obvykle tři další bozi: Sia, tj. "vnímání”, Hu, tj. "vyjádření”, a Heka. Zatímco první dvě postavy lze vcelku snadno chápat jako božsko vidění a božský rozkaz, Heka lze do dnešního jazyka převést jen velmi obtížně a porozumět mu vyžaduje mnohem větší úsilí.
Heka se často překládá jako "magie”, ale v našem pojetí se toto slovo spojuje s ostrým předělem mezi oficiálními a zapovězenými náboženskými rituály, který ve starém Egyptě nenacházíme ani v náznaku. Naše slovo "magický” může znamenat "podivuhodný” či "okouzlující”, ale obsahuje též konotace pověry společností zavržených obřadů. Staří Řekové slovem magie označili cizí a podezřelé představy a obřady, které prý provozovali Mágové, o nichž se předpokládalo, že žijí kdesi v blízkosti Persie, úhlavního nepřítele klasického Řecka. V současné době je magie obvykle odsuzována k podřadné roli protikladu, ať už vůči náboženství nebo vědě. Ve světě starých Egypťanů obdobný pojem okrajových oblastí víry a rituálů neexistoval. Naše slovo "magie” je s heka totožné jen v tom smyslu, že budí údiv a bázeň. Není s to vyjádřit funkci heka v textech a zobrazeních faraónské doby. Zde není heka rozhodně odsunuto někam na okraj společnosti, nýbrž vyjadřuje tvořivou a ochrannou moc, která je podmínkou všeho života. Takovou sílu lze zneužít ke škodlivým či protispolečenských záměrům, ale Egypťané neměli pro takové zneužití žádný zvláštní výraz, který by odpovídal řeckému a židovsko-křesťanskému pojetí magie. Ve svém základním významu heka vyjadřuje tvůrčí popud, sílu nadřazenou dobru i zlu.
Heka doprovází slunečního boha na jeho cestě nebesy a tatáž síla se tyčí na čele panovníka prosazujícího na zemi řád, který bůh stanovil. Chráněnci síly heka se mohou stát i jednotlivci, jak se lze dočíst v Naučení pro krále Merikarea, literárním textu z doby Střední říše, v němž se připomínají dobrodiní, která bůh dopřál lidstvu: "Učinil pro ně heka jako zbraň, aby mohli odvracet rány osudu.” To, že i jednotliví lidé používali heka, nám potvrzují četné papyrusové svitky, tyto starověké knihy, které obsahují slova vyjadřující sílu heka, jejichž přednášení mělo vést k uchování nebo znovunabytí zdraví. Vinou předpojatosti novodobého myšlení je pro nás nanejvýš obtížné odolat pokušení označit takové texty za "magické” a tím je oddělit od spíše "lékařských” pasáží, ale takové oddělování zcela ruší dávnou jednotu. Původně tvořilo přednášení spolu s léky a návodem, jak postupovat, tři základní složky léčení. Není pro nás snadné na dálku posoudit, do jaké míry byl každý z těchto postupů účinný, ale můžeme alespoň ocenit potřebu všech tří základních oborů léčení: léky, léčebné působení a mluvené slovo doprovázející léčbu. Označením pro tato slova bylo heka.
Dalším slovem, které se často překládá jako "magie”, je achu, síla spojovaná s představou ach. Podobně jako ach, tj. "proměněný duch” nebo zemřelý, který došel spásy, a sachu, tj. "texty k uskutečnění proměny”, je toto slovo pevně spojeno s představou "světla” jako podmínky života a jedné z nehmatatelných sil světa. Představa světla obsahuje nádech užitečnosti, takže ach lze použít například o synovi, který koná zbožné skutky pro svého otce, nebo přeneseně o osobě, především panovníkovi, jejíž skutky přinášejí prospěch bohům. Toto myšlenkové předivo tvoří náplň jména Achnaton, tj. "ten, který je ach pro sluneční kotouč”. V textech určených pro léčení a ochranu zdraví se achu, tj. "moc světla” nebo "proměnění”, často vyskytuje souběžně s heka, ústředním slovem pro tvořivou sílu.
V boji proti nebezpečí a nemocem užívali egyptští léčitelé vedle slov i zobrazení. Zejména ve 4. století př. n. l. splétali text a obraz tím, že svá magická říkadla vpisovali na stojící kameny ("stély”), které znázorňovaly boha Hora v podobě dítěte, nebo přímo na sochu léčitele. Dokonalou ukázkou Horových stél je Metternichova stéla, která nese jméno po slavném rakouském státníkovi z 19. století, jemuž tuto památku věnoval v roce 1828 egyptský guvernér Muhammad Alí. Stéla pochází z doby posledního rodilého panovníka celého Egypta Nachthorhebejeta (360-342 př. n. l.) a představuje neobyčejně rozsáhlou sbírku říkadel a zobrazení božstev a sil, které bylo třeba ovládnout.
Vynikajícím příkladem léčitelských soch je socha Džedhora-Spasitele. Úředník a učenec Džedhor, žijící ve 4. století př. n. l., se nechal zpodobnit jako věrný chrámový strážce dřepící na zemi, což je typ soch doložený od Střední říše a označovaný jako blokové sochy. Džedhorova postava je usazena na masivní podstavec, v němž je u nohou sochy vyhloubena mísa. Každé dostupné místečko na povrchu sochy i podstavec je pokryto hieroglyfickými texty obsahujícími říkadla, která měl léčitel pronášet nad nemocným. Každý léčitelský text, neboli text heka, chránil Džedhora za života i po smrti navěky proti ohrožení, ale měl i širší společenskou funkci. Každý žijící člověk mohl hledat ochranu proti nemoci a nebezpečí v tom, že vypil vodu přelitou přes zobrazení Džedhora a zachycenou v prohlubni u jeho nohou.
Kvalita provedení Metternichovy stély i Džedhorovy sochy jasně svědčí o velkém významu těchto děl. Nejsou výrazem pověr tradovaných kdesi na okrajích společnosti, nýbrž představují pečlivě promyšlená díla, jejichž prostřednictvím nejvyšší hodnostáři své doby usilovali o zapojení sil tohoto světa do obrany dobra proti zlu. Na Džedhorově soše se umění a písmo slévají do pramene živé vody pro tento svět. Rytmus a metrická stavba říkadel jsou nám neznámy a můžeme si je jen představovat, ale přesto nám tato socha umožňuje postihnout dávnou součinnost zrakového a sluchového dojmu, umění a poezie.
Nesmrtelnost těchto děl a textů náležela především bohům a člověk, který chtěl získat věčný život, se k nim musel po své smrti připojit. K dosažení tohoto cíle používali Egypťané různé strategie: snažili se dosáhnout jednoty s každodenním znovuzrozením slunce tak jako stvořitel, sluneční bůh Re, a s každoroční obnovou rostlinného života na zemi tak jako bůh mumifikovaných zemřelých Usir. U vědomí, že lidský život na tomto světě závisí na potravě jako zdroji energie, aplikovali analogii potravy na posilu zemřelých a začali zásobovat těla po smrti obětinami potravin, tak jako přinášeli obětiny zpodobněním bohů. Obživu zemřelého mohla zajišťovat rodina, nebo mohl být k udržování nezbytného každodenního kultu určen placený obřadník. I když se však Egypťanům dařilo udržet zájem o obětování zemřelým po více než obvyklé tři nebo čtyři generace, byli si plně vědomi nelítostné skutečnosti, že dříve nebo později všechny rodinné vazby skončí.
Hieroglyfy a kanonické umění vyplňují tuto propast a poskytují rituální záruku věčné existence: texty a zobrazení navěky bezprostředně a spolehlivě poskytují zemřelému nezbytné jídlo a pití. Princip věčné obživy vyjadřuje egyptské slovo ka, někdy používané prostě pro "potravu", ale nejčastěji v nesčetných hieroglyfických nápisech s prosbou, aby panovníkova oběť bohům byla postoupena ve prospěch ka jmenovaného jednotlivce. Panovnická moc musí trvat věčně, a vždy proto bude nějaký panovník obětovat bohům a zabezpečovat tak nevyčerpatelný zdroj obživy, pokud si na ní člověk v zájmu vlastního posmrtného života zajistil účast.
Ka ovšem nebyl jen pouhý přízrak ze záhrobí. Toto slovo vyjadřuje samotnou podstatu žití, nebo volněji řečeno životní princip. Energie výživy, světsky zachytitelná jako počet kalorií ve stravě, se v pojmu ka dostává na úroveň, kterou považujeme za abstraktní a duchovní. Naše analytické myšlení nám neustále vnucuje podvojné vidění světa s dvojicemi typu tělo a duše, fyzické a spirituální. Ka odporuje zvyklostem současného myšlení, představuje zároveň "fyzickou" potravu i "spirituální" energii a zachovává tak jednotu naší pozemské existence, do značné míry podobně jako heka odporuje našemu navyklému odvolávání se na protikladné dvojice typu "magie" a "věda" nebo "racionální" a "iracionální".
V Egyptě je prvotním dokladem božství na zemi panovník a panovníkovo ka představuje zcela mimořádný příklad síly, která musela tomuto slovu v době faraónů náležet. Ka neboli královskou energií je samotný bůh královské moci Hor v podobě nebeského sokola, majestátně panujícího ve svých výšinách. Nejstarší doložené hieroglyfy jsou jména panovníků vepsaná do obdélníku znázorňující obvodní zeď královského dvora z doby nejstarších dynastií s fasádou členěnou výklenky, na němž stojí sokol, kterého lze na základě pozdějších textů ztotožnit s Horem. "Horus" je latinská forma egyptského jména Hor, původně Heru, s významem "vzdálený bůh" a tato nebeská moc se na zemi projevovala v královském paláci jako panovník. Horovo jméno vytváří z každého nového egyptského panovníka novou a jedinečnou formu tohoto boha; jeho užívání se udrželo právě po tu dobu, dokud existoval pojem egyptské panovnické moci, tedy od zrození národního státu za 1. dynastie až do rozkladu specificky egyptské monarchie za římských císařů, kteří vládli Egyptu o třicet pět století později.
Ve scénách znázorňujících panovnickou moc krále často následuje malá postava, která na hlavě nese Horovo jméno umístěné mezi paže hieroglyfu ka. Tato postava dává zřetelně na vědomí, že Hor je totožný s ka, touto životodárnou energií, a to jak královské moci, tak každého jednotlivého panovníka. Jedna socha vyjadřuje lépe než všechny ostatní hledisko, že panovník je prostřednictvím svého ka roven bohům, a to dřevěná postava efemérního vládce Aujebre Hora z 13. dynastie. Možná není náhodou, že tato jedinečná socha znázorňující ka panovnické moci byla nalezena v hrobce krále, jehož vlastní rodné jméno bylo Hor a který tak vyjadřoval své ztotožnění s Horem na dvou úrovních. Mezi několika málo předměty nalezenými ve zmíněném hrobu tato socha znázorňující ka vyniká a zdůrazňuje panovníkovo božství udržované bohem, s nímž sdílel panovnickou moc i jméno. Žádná další významnější památka na krále Hora se nedochovala, ale tato postava nahého muže nesoucího na hlavě hieroglyf ka plně dosahuje brilantní dokonalosti královských dílen klasické doby 12. dynastie. Panovník před námi nestojí jako smrtelná schránka krátce vládnoucího monarchy, nýbrž jako nesmrtelný bůh. Královská moc, vyjádřená touto Horovou sochou ka, tak dokonale ztělesňuje sílu, která udržuje veškerý život.
Jestliže panovník byl bohem již za života na zemi, jeho poddaní usilovali o totéž nesmrtelné postavení po smrti. Za Staré říše si panovníci vyhradili zvláštní odznaky své jedineční formy božství. Mezi ně patřil královský šátek, dopředu trčící umělý fous, různá žezla a ureus. Další božský rys připisovaný panovníkovi nelze jednoduše vyjádřit slovem nebo obrazem; je jím jiná složka věčného života, ba neboli schopnost pohybu.
Ba se projevuje v egyptském umění jako letící vlaštovka, což je výstižná metafora volnosti. Tento pták bývá zobrazen s lidskou hlavou, takže tělo vyjadřuje volnost (v tomto případě volnost pohybu) a hlava vyjadřuje totožnost (v tomto případě muže nebo ženy, jejichž ba obraz představuje). S výjimkou textů spojených s královskou mocí a v umění se ba objevuje teprve po konci Staré říše, kdy si panovníci vytvořili novou soustavu znaků pro své odlišení a nebránili už svým poddaným užívat, výlučně ovšem pro účely posmrtného života, některé odznaky královské moci a pojmy jako ba.
V kaplích hrobek Staré říše se hieroglyfické památky vládnoucí vrstvy omezovaly na zajištění věčné obživy potřebné pro ka. I to ovšem vyžadovalo určitou schopnost pohybu, protože zemřelý musel nějakým způsobem překonat nevelkou, ale v jistém smyslu rozhodující vzdálenost mezi svým tělem a samotnými obětinami. Tento přechod ze světa mrtvých do světa, kde se v ideálním případě stále připravovaly potraviny a nápoje pro zemřelého, na sebe bere neklamnou podobu dveří, vytesaných do věčného kamene, kterými mohl procházet pouze zemřelý s cílem zachovat si věčný život, to je ka.
Tyto "nepravé dveře" vznikly v době Staré říše, ale udržely si významné místo v obětních kaplích určených panovníkům i jejich poddaným i v následujících obdobích Střední a Nové říše.
Ani v jednom případě neobsahují obětní kaple zcela stejný soubor scén a textů, což svědčí o plodné představivosti egyptských řemeslníků. Povrchní současný pozorovatel, který možná v nezvyklém kánonu egyptského umění spatřuje neustálé opakování, tuto různost až příliš snadno přehlédne. I bez ohledu na chvat většiny dnešních návštěvníků ale některé odlišnosti ve výzdobě hrobních kaplí nelze přehlédnout. Jedno z těchto znázornění se objevuje v kapli Iduovy hrobky v Gíze, která byla postavena ve stínu tamních obrovských pyramid, v té době starých už tři století. V nepravých dveřích v této kaple se její majitel neobjevuje nenápadně v reliéfech a textech, nýbrž násilně proráží předěl mezi podzemní hrobkou a obětinami v kapli. Vynořuje se přímo ze země jako socha s nataženými pažemi a dlaněmi obrácenými vzhůru, tedy ve výstižné variantě hieroglyfu ka, aby si zajistil věčný přísun potravin a nápojů. Tato scéna je ozvěnou "výzvy k živým", napsané v hieroglyfech na stěnách obětní kaple a vyzývající návštěvníky, aby pronesli slova předepsané modlitby s cílem získat pro zesnulého podíl na obětinách, které panovník přináší bohům. Na oplátku tato výzva slibuje, že majitel hrobky se za ně přimluví při posmrtném soudu a bude bránit jakékoli nemoci nebo nebezpečí, které by mohlo hrozit těm, kdo ještě žijí. Idu se stejným důrazem předkládá svou výzvu v podobě mimořádně sugestivní sochy, která je výrazem pevného egyptského přesvědčení, že zemřelí i nadále zůstávají členy lidské společnosti.
Před kamennými dveřmi býval umístěn stolek pro obětiny a prohlubeň pro úlitby, a nápisy obvykle výslovně uváděly, komu je veškerá tato obživa určena. Na stěnách bohatších hrobových kaplí pak malované scény nebo mnohem trvanlivější kamenné reliéfy znovu a navždy ztvárňovaly vše, čeho bylo třeba pro spokojený život, a prostředky pro přípravu toho všeho. Tyto texty a znázornění nebyly určeny k tomu, aby zaznamenávaly minulý život, i když právě tento jejich aspekt je pro nás nesmírně cenný. Jejich úkolem nebylo život znázorňovat, nýbrž umožňovat. Proto se tak pečlivě vyhýbají jakýmkoli známkám nepořádku, rozkladu nebo nemoci a tak očišťují věčný život od jakýchkoli překážek nebo škodlivých jevů ze světa naší zkušenosti. Všichni lidé jsou věčně a dokonale mladí, vše, co bylo stvořeno, oplývá hojností a je bez poskvrny.
Kaple hrobek z doby Staré říše sice nezachycují ve scénách týkajících se věčného života žádný text pronášený na pohřbu, ale přesto někdy ukazují okamžiky přednášení. Vedle obřadníka, zpravidla nejstaršího syna, který vykonává obřady spojující zemřelého s obětinami pro něj určenými, stojí druhá, neméně důležitá postava držící papyrusový svitek. Hieroglyfy označují tuto scénu jako "předčítání sachu", což nás znovu vrací k pojmu ach, tedy proměněný zemřelý.
Účinnost zobrazení zesnulých i přidružených textů vyplývala ze zasvěcujícího obřadu otevírání úst. V závěru Staré říše se do hrobů vládnoucí vrstvy přidávaly miniaturní soubory pro tento obřad, aby na věky věků posilovaly tento životodárný rituál. Jakmile se nástroj dotkl úst sochy či mumie, mohla se tato podoba stát schránou pro ka a základnou pro ba, jinými slovy být pro věčný život ka oporou stejně pevnou, jako bylo tělo po krátkou dobu smrtelné existence.
Každá podoba je nejživotnější tehdy, když nese hieroglyfický text, neboť pak je její totožnost, základ jejího účelu, vyjádřena jménem jako zvláštním sídlem moci. Vyhlídka na věčnost vysvětluje, proč mohla být otevírána i ústa rakve. Na vytvoření dokonalého obličeje pro tuto věčnou rakev, v egyptském obratu "schránku života", se proto vynakládala stejná péče jako u reliéfů, soch nebo maleb. Od 12. dynastie až do římské doby se tak klasickým tvarem rakve stala podoba mumie, znázorňující tělo zavinuté do lněných obinadel s odkrytou hlavou, přesně tak jako na znázorněních boha Usira a Ptaha. Podobně jako v případě ba se pak tělo stává symbolem božského postavení mumifikovaného zemřelého, jehož hlava blíže určuje muže či ženu. Text uzavírá tento ideální obraz doplněním jména.
Sledujeme-li rituál přechodu, kterým se smrtelný člověk přenášel do věčného žití, mohli bychom snadno přehlédnou nejdůležitějšího účastníka otevírání úst. Ve scénách obřadu pozvedá "držitel obřadní knihy" částečně rozvinutý svitek rukopisu na papyru, z něhož předčítá každý krok daného postupu. Tento muž a rukopis představují jádro civilizace, sílu schopnou generaci za generací naplňovat obrazová vyjádření formou a obsahem harmonie hieroglyfů. Tuto harmonii najdeme nejen ve špičkových dílech umělců faraónské doby, ale také – i když pro nás poněkud skrytě – v textech, které nazýváme zádušní literaturou, tedy sachu, "proměnění", která měla zemřelému zajistit věčný život. Tyto texty se poprvé vynořují v nitru královských pyramid Staré říše, pak na rakvích vznešených osob Střední říše a jejich tradice pokračuje za Nové říše v hrobkách panovníků a na mnohem známějších papyrech, tzv. Knihách mrtvých. Složitému vývoji, kterým tyto sbírky textů procházely po dobu dvou a půl tisíce let svého užívání, je věnována tato kniha.
FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. S. 7-33.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qPísně harfeníků je novodobé označení staroegyptského literárního žánru, který je součástí širšího proudu tzv. pesimistické literatury. Jejich tématem je smutek nad pomíjivostí radostí pozemského života a nejistota posmrtné existence.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Písně harfeníků je novodobé označení staroegyptského literárního žánru, který je součástí širšího proudu tzv. pesimistické literatury. Jejich tématem je smutek nad pomíjivostí radostí pozemnského života a nejistota posmrtné existence.
Píseň, která je v hrobce krále Antefa před (obrazem) harfeníka:(1)
Od nepaměti jiní přicházejí
za ty, kdo odejdou.
Králové dávní, slavní
dnes v pyramidách leží
a v pyramidách spočinou
vznešení mužové i hodnostáři.
Co dnes je s těmi,
kteří stavěli pyramidy?
Co je s nimi? Kde jsou?
Tam(2) odtud k nám se nikdo nevrací,
nikdo nám nevypoví, ach,
jak žijí tam a po čem touží,
nikdo nás neuklidní dřív,
než i my odejdeme tam,
kam všichni odcházejí.
Hle, moudrost Imhotepa, Hardžedefa:(3)
žije dodnes, ale kde jsou oni?
Kde jejich paláce? Jsou v sutinách!
Proto se raduj, zažeň pomyšlení,
sám jednou že se staneš duchem zářícím,(4)
užívej radosti, dokud jsi tady,
myrhou a vůněmi svou hlavu okrášli
a tělo jemným plátnem, vším,
co na zemi je z božských darů.
K radostem, které máš, jen přidávej,
a kdyby se zmenšila touha po nich,
oddej se krásám ještě krásnějším!
Užívej radostí a slastí země!
Až je den pláče v žalost změní,
zármutku zbude času dost.
Mdlé Srdce(5) neuslyší nářek lidí
a žádného z nás žalostění
před cestou do podsvětí nezachrání.
Žij vesele svůj den a radost ať je s tebou!
Nic z krásných věcí nevezmeš tam s sebou
a cesta zpět tam odtud není!
Poznámky k textu
(1) Překlad Z. Žáby přebásnila V. Kubíčková. ŽÁBA, Zbyněk. Tesáno do kamene, psáno na papyrus. Praha : Svoboda, 1968. 198 s. ISBN neuvedeno. S. 113-114.
(2) Tímto místem se rozumí podsvětí.
(3) Významní mudrci starověkého Egypta, jejichž sláva byla připomínána po několik tisíciletí.
(4) Forma podsvětní existence.
(5) Mdlé Srdce - bůh Usir, vládce podsvětí.
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qPraktická podoba kultu staroegyptských bohů dnes je, přinejmenším ve své vnější podobě, v poměrně velké míře známa z dochovaných pramenů a stejně tak je dostatečně popsána v egyptologické literatuře. Je ovšem třeba říci, že tyto popisy, jakkoli rozsáhlé, jsou ve své většině v původní podobě reálně neuskutečnitelné, protože vycházejí z předpokladu existence funkčních chrámových komplexů, s nimiž jsou (například provázáním jednotlivých kultovních úkonů s architektonickými prvky) nerozlučně propojeny. Jelikož je tento kontext pro moderního obřadníka při jeho kultovním jednání zřídka dosažitelný, je třeba všechny historicky popsané reálie chápat především jako inspiraci k nalezení nových a přitom starověké zkušenosti odpovídajících forem kultovní praxe.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Praktická podoba kultu staroegyptských bohů dnes je, přinejmenším ve své vnější podobě, v poměrně velké míře známa z dochovaných pramenů a stejně tak je dostatečně popsána v egyptologické literatuře. Je ovšem třeba říci, že tyto popisy, jakkoli rozsáhlé, jsou ve své většině v původní podobě reálně neuskutečnitelné, protože vycházejí z předpokladu existence funkčních chrámových komplexů, s nimiž jsou (například provázáním jednotlivých kultovních úkonů s architektonickými prvky) nerozlučně propojeny. Jelikož je tento kontext pro moderního obřadníka při jeho kultovním jednání zřídka dosažitelný, je třeba všechny historicky popsané reálie chápat především jako inspiraci k nalezení nových a přitom starověké zkušenosti odpovídajících forem kultovní praxe.
Jen těžko se proto dá očekávat, že bychom mohli popsat jeden obecně použitelný "návod", nebo že by kýmkoli navržený postup byl dán definitivně. Ostatně: různí bohové byli (vedle základních společných rysů egyptského chrámového rituálu) vždy spojováni se specifickými, jen sobě vlastními kultovními postupy, mnohdy variantními i jen podle různých kultovních středisek téhož boha. Každý prezentovaný návrh postupu obřadu, náš samozřejmě nevyjímaje, je proto třeba chápat výhradně jako inspirativní model jednoduchého každodenního rituálu, který si obřadník v jednotlivostech přizpůsobí podle svých podmínek a v neposlední řadě také podle své vnímavosti. Vždy je například možné doplnit jej hudbou, zpěvem, symbolickými gesty (kupříkladu za pomoci sistra) a podobně. Obecně vzato je hudba důležitým podpůrným prostředkem: jednak je schopna evokovat sobě odpovídající typ energií, jednak tím, že ji úkony obřadníka následují v pevném sledu, vytváří každodenně opakovaný rytmus a schéma obřadu a pevně stanovuje délku a soulad jeho jednotlivých částí, což jsou významné znaky každého posvátného rituálu.
Vše výše uvedené jsou ale dílčí a vlastně jen málo zásadní otázky v porovnání s těmi, které jako problém leží na samém počátku, a s nimiž nám jako se specifickým rysem moderní doby znalosti o reáliích staroegyptského rituálu pomohou jen zprostředkovaně. Dnes, kdy neexistují fungující kultovní místa, k nimž by se adept egyptského kněžství mohl prostě připojit a dát se do jejich služeb, znamená zahájení rituálního uctívání konkrétním člověkem současně i prvotní vstup osloveného boha do lidského světa v daném místě. V nejobvyklejším případě dokonce bude nejspíše platit, že takový adept je osamocený a není nikdo, kdo by jej mohl nahradit. Naše dnešní situace je proto komplikovaná: ve starověkém Egyptě byli hlavní kněží jmenováni panovníkem(1) a ostatní svými nadřízenými a chrám byl vybaven rozsáhlým personálem, který zajišťoval, že obřadní úkony budou vždy vykonány ve správný čas a správným způsobem bez ohledu na to, zda je stále provádí jedna a tatáž osoba, nebo zda ji po určitou dobu nahrazuje někdo jiný. To vše je v nynějších doslovně i přeneseně "domácích" podmínkách praxe kultu těžko možné a hektický způsob života moderní doby tomu klade další a další překážky.
Potenciální obřadník proto musí věnovat dostatek času všestrannému zvážení svých možností kult skutečně vykonávat. Bylo by zásadní chybou začít kult praktikovat a pak toho svévolně zanechat. Adept, který je ustanoven sám sebou a nemá tudíž žádnou zpětnou vazbu, by si při svém rozhodování měl spíše myslet, že se kultovní praxi věnovat raději nemá – a pak "sám sebe" přesvědčit, že splňuje všechny podmínky pro to, aby s tím začal a roky a desetiletí v tom vytrval. Neznamená to, že je nutné pro praktikování kultu žít archaickým způsobem života nebo se "nehnout z místa"; obojí by bylo zcela v rozporu s egyptským pojetím náboženství, jehož kněží – doslova "sluhové boží" – mimo chrám bez problémů žili světský způsob života podobný životu ostatních svých současníků a teprve v Pozdní době na ně byla uvalena jistá omezení, i tak ovšem povětšinou především rituální povahy.(2) Každopádně je třeba mít neustále na mysli, že jsou to bohové, kdo určují a přejí si, zda jejich kult má a nebo nemá být na určitém místě určitým člověkem provozován, a že bez jejich podílu na tomto rozhodnutí je každé lidské úsilí v dlouhodobější perspektivě marné.
Stejně tak je třeba věnovat pozornost volbě boha/bohyně, jemuž má být určen kult prováděný už rozhodnutým obřadníkem. Také zde je naše situace naprosto nesrovnatelná se situací starých Egypťanů žijících v okolí funkčních chrámů. Ti měli už jen místem svého pobytu blízkou a přirozenou náklonnost určitého boha nebo bohyně nasnadě, neboť egyptští bohové v chrámech reálně po celá staletí a tisíciletí přebývali. "Patřit k určitému městu (pro Egypťana) znamenalo podléhat kompetenci boha tohoto města"(3) a být s ním spojen vazbami vzájemné blízkosti, starostlivosti a péče. Naproti tomu dnes událost narození v určitém místě jen těžko můžeme považovat za určení této vazby; obřadník se proto nevyhne "své" volbě. Je samozřejmě pravda, že i tak si bůh sám vybírá svého obřadníka a nikoli naopak (např. tím, co v lidské řeči označujeme jako "náhodu" nebo "shodu okolností"), nicméně se nelze v naší epoše vypjatého subjektivismu ubránit pocitu, že je to obřadník, kdo určuje přinejmenším míru pochopení zásahu bohů do svého života. To je pravda v tom smyslu, že nejde o nějaké "vyvolení" či "povolání" ke službě bohu tak, jak to chápe křesťanství – rozhodnutí pozvat boha do lidského světa je rozhodnutí výhradně lidí (v tomto případě konkrétního obřadníka). Na druhou stranu ale to je jen a jen určitý bůh sám, kdo obrazně řečeno "tluče na dveře" lidské mysli a vyslovuje přání vstoupit. Zvát někoho, kdo tak nečiní, je sice možné, ale nejisté.
Bohům, kteří mají být obřadníkem uctíváni, je třeba připravit podmínky pro jejich přítomnost. Jak jsme už uvedli jinde, nejvlastnějším místem jejich pobytu jsou "nebesa" a mají-li přebývat mimo svou sféru, musí jim být takové prostředí příjemné a odpovídat kvalitám, které reprezentují. To v dnešní době, kdy vis maior v podobě místa narození je nutně nahrazena volbou, zahrnuje více než kdy tomu bylo ve starověku také charakteristiku osobnosti obřadníka samotného. Je třeba pozorovat sám sebe, své sklony a zaměření, aby bylo vytvořeno co nejtěsnější propojení: kupříkladu intelektuálně zaměřený člověk bude naladěn na energii Džehutiho, kdo se realizuje v péči o druhé, koresponduje nejspíše se zaměřením Esety, ten, kdo v sobě pociťuje nespoutanou sílu s nutkavou a neovladatelnou potřebou vybočovat za zavedených pravidel, bude nositelem kvalit Suteha, zemědělec by na prvním místě měl zvažovat Mina a podobně. Není ovšem vhodné být schématický. Hledající by měl vyhledat co nejvíce analogií svého dosavadního života a egyptské mytologie. Ze zkušenosti můžeme dále doporučit použít jméno boha/bohyně jako mantru – po určité době si adept bude jistý, zda jeho předběžná volba byla správná. Pokud hledá bez určité jasné představy, není od věci použít stejným způsobem například spojení "Aa nečer im hotep"(4) – "Velký bůh přichází v míru". Bohové slyší naše volání a není třeba pochybovat o tom, že jej vyslyší, budou-li to považovat za vhodné.
Na závěr je třeba varovat před závažným psychologickým klamem, který může nastat v mysli adepta egyptského kněžství, a to bez ohledu na jeho sebelepší vůli nebo sebepoctivější přípravu. Dlužno dodat, že tento klam nesouvisí ani tak s člověkem samotným, jako spíše s paradigmaty naší moderní doby. Jak jsme napsali výše, nelze se vzhledem k nutnosti rozhodnutí, kteréhože boha/bohyni bude obřadník uctívat, vyhnou dojmu, že tuto volbu provádí on sám. To je, jak bylo řečeno, také do značné míry pravda. Z toho ovšem může v podvědomí člověka vzniknout nesprávný úsudek, že on sám je mírou a příčinou nastalé boží přítomnosti ve světě, a že výběrem boha tak, aby odpovídal naladění, povaze, zájmům nebo dokonce sebeprojekci jeho osobnosti, manifestuje nebo realizuje svůj přístup ke světu jako celku, což přirozeně stejným způsobem mohou učinit i adepti jiní. Jinak řečeno: že tím obřadník dospěl k subjektivní konkretizaci univerzálně platného duchovního konceptu ve smyslu náboženského henoteismu, v němž pak jednotlivé kulty, pokud ovšem sebe samé z toho nevylučují radikálním monoteismem, jsou více méně svou vzájemnou alternací. Tento klam je o to závažnější, že se zdá korespondovat s některými staroegyptskými texty, takže adept kněžství snadno nabude dojmu, že to je cesta, jíž se egyptské náboženství samo ubíralo. Je třeba zdůraznit, že tento dojem je opravdu jen a pouze klamem, a že je třeba se mu, chceme-li zachovat dědictví egyptského náboženství a ne jen praktikovat "modernu" v egyptském šatě, vyhnout. Podrobněji tuto úvahu do budoucna rozvedeme na jiném místě.
Potenciální obřadník tedy k celé věci musí přistupovat s rozmyslem. Kočku lze naučit, aby nelovila ptáky; v její přirozenosti však vždy bude něco jiného. Přijme-li bůh nebo bohyně jeho pozvání, bere tím na sebe celou řadu povinností a úkolů, jejichž plnění v dlouhodobé perspektivě nemusí být tak jednoduché, jak se zdá na počátku. Není-li nikdo, kdo by jej v případě zásadního zaváhání nebo dokonce selhání zastoupil, může mít opětovný odchod bohů velmi neblahé následky. Opatrnosti nikdy není nazbyt.
Stejně tak je ale pravda, že zakoušení blízkosti bohů a jiných plodů kultovního jednání, jichž se obřadníkovi dostává úměrně času jako pomyslné odměny, je nevyslovitelné.
Raneb Džehutijdžedef
Poznámky k textu
(1) PERNIGOTTI, Sergio. Kněz. In DONADONI, Sergio. Egyptský člověk a jeho svět. Překlad kol. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-813-4. Kapitola 5, s. 120.
(2) PERNIGOTTI, Sergio. Kněz. In DONADONI, Sergio. Egyptský člověk a jeho svět. Překlad kol. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-813-4. Kapitola 5, s. 115, 132.
(3) ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 32.
(4) Egyptské slovo ntr přepisuje v podobě "nečer" např. FORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen. Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London : Opus Publishing, 1996. 192 s. ISBN neuvedeno. Tradičnější přepis je "neter", případně "netjer".
† 03. 10. 2010 | kód autora:
d5qZáchrana lidstva před zkázou je novodobé označení významného staroegyptského mytologického textu, který je součástí Knihy o nebeské krávě. Vznikl v amarnské době nebo krátce poté; poprvé je doložen na skříních nalezených v Tutanchamonově hrobce. Vzpoura lidstva proti vládě slunečního boha Rea tedy může mít nejen náboženský mytologický význam, ale také souvislost historickou. Vzpoura lidstva proti vládě slunečního boha Rea tedy může mít nejen náboženský mytologický význam, ale také souvislost historickou.
Úplný seznam článků podle jednotlivých rubrik naleznete zde.
Záchrana lidstva před zkázou je novodobé označení významného staroegyptského mytologického textu, který je součástí Knihy o nebeské krávě. Vznikl v amarnské době nebo krátce poté; poprvé je doložen na skříních nalezených v Tutanchamonově hrobce.
Pro srovnání jsou uvedeny překlady dvou různých autorů.
Překlad Břetislava Vachaly:(1)
Toto se stalo v době, kdy Re již zářil na nebi. Tento bůh, jež stvořil sám sebe, byl tehdy králem lidí a zároveň i bohů.A tenkrát proti němu začali lidé osnovat plány. Jeho Veličenstvo totiž už zestárlo, jeho kosti byly jako stříbro, jeho maso jako zlato a vlasy jako pravý lapis lazuli.
Když Jeho Veličenstvo odhalilo úmysly lidí, řeklo své družině:
"Zavolejte mi mé Oko a bohy Šua a Tefnuu, Geba a Nutu a rovněž i otce a matky, kteří byli se mnou, ještě když jsem žil v pravodstvu, a všem také Nuna. Nun ať sebou vezme své dvořany. Avšak přiveďte je tajně, aby je lidé nespatřili a nebyli tak varováni. Přijďte s bohy do paláce, aby nám poradili. Pak se vrátím do pravodstva, tam, kde jsem sám vznikl."
A když se bohové sešli, rozesadili se po obou stranách trůnu Jeho Veličenstva a sklonili hlavy. Potom Re přednesl svou žádost praotci Nunovi, stvořiteli lidstva a králi lidí. A bohové řekli Jeho Veličenstvu:
"Promluv k nám, ať se všechno dovíme!"
Tu Re řekl Nunovi:
"Ty, nejstarší bože, ze kterého jsem vzešel, i vy, prvotní bohové. Hleďte, lidé, kteří vzešli ze slz mého Oka, osnují proti mně zlé plány! Řekněte mi tedy, jak byste se zachovali vy. Nechci je zničit dříve, dokud od vás neuslyším, co o tom soudíte. "
Tu Veličenstvo Nun prohlásil:
"Můj synu Re, bože větší než ten, z něhož jsi vzešel, a vznešenější než ti, kteří tě stvořili, zůstaň při svém trůnu! Jde z tebe velký strach, když se tvé Oko obrací proti těm, kteří se ti protiví."
A Veličenstvo Re odpověděl:
"Hleďte, lidé však utekli do pouště, neboť se obávají, že k nim promluvím."
Poté bohové poradili Jeho Veličenstvu:
"Ať tvé Oko jde za nimi a udeří na ty, kteří jako vzbouřenci opustili zemi. A žádné jiné oko kromě tvého je nemůže předčít ani porazit. Ať jde a vezme na sebe podobu Hathory!"
A tak se také stalo. Když bohyně zničila lidi v poušti, vrátila se zpět. A Veličenstvo bůh Re pravil:
"Vítej v míru, Hathoro, která jsi pomohla stvořiteli, když se na tebe obrátil s prosbou!"
Bohyně odpověděla:
"Při tvém životě, přemohla jsem ty lidi, a jak mi to bylo příjemné!"
A Veličenstvo bůh Re řekl:
"Teď, když se zmenšil počet lidí, budu jim zase vládnout jako král!"
Stalo se však, že Hathor Přemožitelka, zpita vítězstvím, v noci opět odešla brodit se krví u Nennisutu.
Tu Re poručil:
"Zavolejte mi bleskurychle posly, kteří se dovedou mihnout jako stín!"
A Veličenstvo bůh jim pak přikázal:
"Pospěšte do Jebu a přineste mi velké množství červeného okru!"
Když splnili jeho přání, Veličenstvo bůh nařídil veleknězi Ivenu, aby červený okr rozdrtil. Mezitím otrokyně rozemlely ječmen na přípravu piva, Potom přimíchaly červený okr do pivního kalu, takže vypadal jako lidská krev. A tak vyrobily sedm tisíc džbánů piva. Veličenstvo Re, král Horního a Dolního Egypta, se pak přišel s bohy podívat na pivo.
A když konečně nadešel den, kdy bohyně chtěla zničit lidi, řekl Veličenstvo Re:
"Štěstí, že mám to pivo! Zachráním jím lidstvo!"
A ještě dodal:
"Dopravte pivo do těch míst, kde bohyně chce pobíjet lidi!"
Veličenstvo Re, král Horního a Dolního Egypta, tehdy vyšel časně zrána, ještě za tmy, aby tento omamný nápoj mohl být včas rozlit. Pole jím byla zaplavena až do výšky tří dlaní, tak, jak si přál Veličenstvo bůh.
Když bohyně ráno přišla, shledala, že pole jsou zaplavena. Tvář se jí krásně ruměnila, pak se napila a byla spokojená. Byla tak opojená, že lidi ani nepoznávala. A Veličenstvo Re jí řekl:
"Vítej v míru, ty spanilá!"
Jednoho dne Veličenstvo Re (pak) nečekaně oznámil:
"Při mém životě, srdce mám tak unavené, že déle už s vámi, lidé, nebudu pobývat."(2)
Bohové z jeho družiny mu však odpověděli:
"Nepoddávej se únavě! Vždyť máš moc nad vším, nad čím jen chceš!"
Veličenstvo bůh však přesto řekl Nunovi:
"Údy mám najednou ochablé. Už se ani nemohu bránit, když mě někdo napadne."
Nato Veličenstvo Nun přikázal:
"Můj synu Šu, dávej na něj pozor a chraň ho! A ty, má dcero Nuto, posaď si ho na záda!"
A Nut se ještě zeptala:
"Jak to myslíš, otče Nune?"
Takto překvapeně promluvila k Nunovi. Pak se ale proměnila v krávu a Veličenstvo Re se jí posadil na hřbet. A lidé z toho byli velice smutní. Ohromilo je, když spatřili Rea na hřbetě krávy. A tehdy mu lidé slibovali:
"Porazíme tvé nepřátele, kteří osnovali plány proto tomu, kdo je stvořil."
Jeho Veličenstvo bůh Re se přesto odebral do svého paláce nacházejícího se nyní na hřbetě krávy a přestal pobývat mezi lidmi. A tehdy se země ponořila do tmy. Když se zase rozednilo, lidé vyrazili s luky a zahrnuli nepřátele šípy. Avšak Veličenstvo bůh prohlásil:
"Dopustili jste se zla, neboť jste prolili krev! Měli jste se zdržet krveprolití!"
A pak tento bůh promluvil k Nutě:
"Posadil jsem se ti na záda, abych se povznesl."
Překlad Jaromíra Kozáka:(3)
(1) Stalo se, že lidé začali tvrdit o Jeho Veličenstvu, nechť je živo, zdrávo a svěží, že zestárlo, takže jeho kosti jsou jako stříbro, jeho tělo jako zlato a jeho vlasy jako pravý lapis lazuli, a Jeho Veličenstvo slyšelo slova lidí.
(2) Jeho Veličenstvo, nechť je živo, zdrávo a svěží, přikázalo těm, kteří je provázeli: "Zavolejte a přiveďte mi mé Oko, stejně jako Šua, Tefnůt, Geba a Nůt, spolu s Otci a Matkami bohů, kteří byli se mnou, když jsem byl v Pravodstvu u boha Pravodstva. Kéž by byli s nimi přivedeni i jeho hodnostáři. Přiveďte je ke mně tajně, aby je lidé nespatřili a neulekli se ve svých srdcích. Přijď s nimi do Velkého Chrámu, aby mi důkladně sdělili své plány, protože se vynořím z Pravodstva a zhmotním se, abych přivedl (k bytí) ony bohy." Tak vznikli kolem něho bozi, kteří sklonili hlavy až k zemi, zatímco zploditel, Jeho Veličenstvo, vyslovil coby zploditel a otec prvorozených lidí a král vědoucích.
(3) Poté promluvili na Jeho Veličenstvo: "Nasloucháme jim." A Re řekl Pravodstvu: "Ó, ty prvorozený, z něhož jsem vzešel, ó vy dávní bozi, moji předkové, posuďte, čeho se dopouštějí lidé. Ti, kdož byli stvořeni mým Okem, nyní reptají proti mně. Řekněte mi, co byste s tím udělali, přemýšlejte o tom a nalezněte pro mne řešení, protože je nepotrestám, dokud nevyslechnu váš názor."
(4) Pak řeklo Jeho Veličenstvo Pravodstvo, Reův syn: "Jsi větší bůh než ten, kdo tě stvořil a jsi vládcem těch, kdož byli zrozeni. Tvůj trůn je neotřesitelný a strach z tebe je velký. Nechť se tedy tvé Oko vrhne na ty, kdož proti tobě reptali."
(5) Pak řekl Jeho Veličenstvo Re: "Hleďte, uprchli do hor, protože jejich srdce jsou vyděšená (nad tím, co spatřili)."
(6) Dále řekli (bozi) Jeho Veličenstvu: "Kéž by tvé Oko vyrazilo a zničilo ty, kdož se proti tobě provinili, neboť není nic, co by mohlo zabránit a vzdorovat tomu, kdo se jednou vydá na cestu coby Háthot!"
(7) Poté vyšla tato bohyně a pobila lidi, kteří byli na horách.
(8) Pak řekl Jeho Veličenstvo, tento bůh: "Jdi, jdi v míru Háthoro, (protože dílo je) dokonáno."
(9) Nato řekla tato bohyně: "Oživil´s mne, a když jsem ovládla lidi, bylo mi sladko u srdce."
(10) Jeho Veličenstvo Re odpověděl: "Jen já jsem je ovládl, protože jsem král, a jen já je mohu zničit."
(11) Pak se stalo, že Sechet, které se obětuje, se objevila za noci, aby prolila jejich krev, počínajíc v Herakleopoli Magna.
(12) Poté řekl Re těm, kteří byli u něho: "Zavolejte, aby ke mně přišli svižní poslové." A svižní poslové přišli a Jeho Veličenstvo, tento bůh, jim řekl: "Vydejte se do Elefantíny a přineste mi spoustu opia!"
(13) Byly mu tedy přineseny spousty opia a Jeho Veličenstvo je dalo bohyni Sechet přebývající v Heliopoli, aby je rozmačkala.
(14) Hle, když služebné drtili zrní k výrobě piva, toto opium bylo přidáno do nádob s pivem a k tomu přimíchána krev zabitých lidí, i bylo toho sedm tisíc džbánů piva.
(15) Ráno se Jeho Veličenstvo Re, král Horního a Dolního Egypta, přišel podívat s bohy na nádoby s pivem – a hle, opět byl čas, aby byli lidé zabíjeni bohyní. Jeho Veličenstvo tedy řeklo: "Vezměte ty džbány a odneste je na místo, kde byli ti lidé zabiti."
(16) Pak Jeho Veličenstvo, král Horního a Dolního Egypta, za překrásné noci rozkázal, aby ze džbánů bylo vylito pivo na zabité, takže se rozlilo do čtyř světových stran, jak bylo přáním duší Jeho Veličenstva, tohoto boha.
(17) I stalo se, že když dorazila tato bohyně na úsvitu dne, nalezla (tuto oblast) zaplavenu pivem a velmi se z toho zaradovala. Pila a její srdce bylo šťastné. Opila se a lidem už nevěnovala pozornost.
(18) Nato řeklo Jeho Veličenstvo této bohyni: "Jdi v míru, jdi v míru, ó, Půvabná." Od té doby se krásné ženy rodí v městě Půvabná.
(19) Pak řekl Jeho Veličenstvo Re o této bohyni: "Udělejme pro ni pivo, které přináší spánek v každý svatý čas i v každém ročním období, a budiž jej tolik, kolik je lidí." Od té doby se po lidech žádá, aby přinášeli u příležitosti Háthořina svátku džbány s pivem, které ji uspí na tak dlouho, kolik je Reových průvodců.
(20) Dále řekl Jeho Veličenstvo Re této bohyni: "Jsem ochromen prudkou bolestí. Odkud přišla tato bolest?" A Jeho Veličenstvo též řeklo: "Žiji, ale mé srdce je vyčerpané tím, že (mnozí lidé) již nežijí.2 Zabij jsem některé z nich, ale stále jsou mezi nimi hříšníci, protože zkáza, kterou jsem jim přinesl, nebyla tak velká jako má moc."
(21) Nato bozi z jeho průvodu řekli: "Nenech se přemoci nečinností, neboť tvé moc je závislá jen na tvé vůli."
(22) Pak řekl Jeho Veličenstvo, tento bůh, Veličenstvu Pravodstvu: "Mé údy jsou poprvé slabé, a proto nepřipustím, aby se to ještě někdy opakovalo."
(23) Nato Jeho Veličenstvo Pravodstvo odvětilo: "Ó, synu Šu, buď okem svého otce a pomsti jej, protože Nůt tě uložila do pravodstva."
(24) Dále řekla bohyně Nůt: "Jak by se to mohlo stát, můj otče Pravodstvo?"
(25) "Buď pozdraven," řekla Nůt a z bohyně se hned stala kráva, která vzala Jeho Veličenstvo Rea na svůj hřbet.
(26) Když se to stalo, lidé spatřili Slunce na hřbetě (krávy) a řekli: "Zůstaň s námi a my přemůžeme tvé nepřátele, kteří se ti rouhali, a zničíme je."
(27) Pak se Jeho Veličenstvo vydalo do Velkého Domu a (bozi) Reova doprovodu zůstali s lidmi. Po celou tu dobu byla Země v temnotách, a když se na Zemi rozednilo, lidé vyšli se svými zbraněmi a zabili nepřítele Rea.
(28) Pak řekl Jeho Veličenstvo, tento bůh: "Vaše násilné činy jsou vám odpuštěny, protože zabití nepřátel není vraždou." Tak vznikla oběť.
(29) Pak řekl Veličenstvo tento bůh Nůtě: "Položil jsem se na zda, abych se natáhl." Co to znamená? Znamená to, že se spojil s Nůt.
(30) Pak řekl Veličenstvo tento bůh: "Odcházím od nich a ten, kdo mne chce spatřit, musí přijít za mnou." Tak se stalo, že (...)
(31) Pak Veličenstvo tento bůh vyhlédl ze svého nitra a řekl: "Shromážděte se, lidé, a postavte mi rozlehlý přístřešek." Tak se stalo, že (se začaly stavět chrámy).
(32) Pak řeklo Jeho Veličenstvo, nechť je živo, zdrávo a svěží: "Kéž vznikne velké pole!" Tak vznikla pole.
(33) Pak řekl bůh, ať se na něm shromáždí rostliny, a tak vznikly louky.
(34) Když se Nůt začala třást kvůli výšce nebe, Jeho Veličenstvo Re řekl: "Rozkazuji, aby vznikly sloupy, které by podpíraly nebe."
(35) Pak řekl Jeho Veličenstvo Re: "Ó, můj synu Šu, prosím tě, abys vnikl pod mou dceru Nůt a dával pozor na ty miliony, kteří nyní žijí ve tmě. Bohyni vezmi na hlavu a starej se o ni!" Tak vznikl zvyk, aby se syn staral o dceru a otec nosil syna na hlavě.
Poznámky k textu
(1) VACHALA, Břetislav. Pověsti a legendy faraónského Egypta. Praha : KPK, 1994. 100 s. ISBN 80-85267-62-4. s. 21–22
(2) Erik Hornung toto místo ovšem překládá takto: "Mé srdce je příliš unavené, aby s nimi (lidmi) bylo pohromadě." In ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha : Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. s. 145.
(3) KOZÁK, Jaromír. Egyptská kniha mrtvých III. Praha : Eminent, 2003. 239 s. ISBN 80-7281-108-8. s. 213–215.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
